Útržky života

zabalit do deky.

25. september 2011 at 20:22 | Neexistující.
sbohem zas dát,
pac a pusu,
víckrát se nevidět
- co víc si přát.

a jak léta plynou,
vráskly se prohlubují
zas - nashledanou!

budeme jediní.

pryč.

30. june 2011 at 22:58 | Neexistující.
půl rok mého života je pryč společně s veškerým smetím z PC. fotky, texty... to, čím jsem se půlrok zabývala zmizelo během pěti minut. jediný, kdo tím trpěl jsem byla já. společně s fotkami a vzpomínkami na člověka, který už není. a všichni se usmívaj a je všecho fajn. ne. mě není fajn. je mi zle, hnusně, smutně. protože... co když fotky byly to jediný, co po něm zbylo? a kdy už se nevrátí... kde... kde ho uvidím usmívat se?
dnes jsem měla velkou chuť z toho prostředí okolo mě utéct.
a nejlepší je - je to moje chyba. to, že fotky nebyly na pevným disku, že ani ty texty nebyly na pevným, že byl špatnej windows... my mistake.
dnes jsem se po dlouhé době složila. zalezla jsem do kouta a lízala si rány. vlastně to bylo po dvou rocích, co se na mých tvářích objevily slzy. a i za ty jsem se nenáviděla, jelikož to byla slabost. a v dnešním světě si člověk nemůže dovolit slabost. dnes ne...

somebody's cliché.

4. june 2011 at 22:42 | Neexistující.
Jako každý rok, tak i tento lezu když je bezvětří s máti ven a hrajeme spolu bembiš. je to jediná aktivita, kterou spolu vyvíjíme bez toho, aniž bychom na sebe řvaly. pouze pinkáme, dýcháme a počítáme odpaly. jak jednoduché, že? tentokrát jsem razila ven se sestrou, jelikož od včerejška konverzace mezi mnou a mámou upadla na bod nula. pinkaly jsme si... měly blbý řeči... bylo to fajn... fajn do té doby, než...

we're too young to care.

31. may 2011 at 22:09 | Neexistující.
Vracím se. tak jak jsem to udělala vždy předtím. Nasadila jsem úsměv a zaplula mezi ty lidi, se kterými chci a nechci být. Piju kávu a svět se opět otáčí okolo své osy. Vlastně to vypadá úplně stejně, jako předtím. Nic se nezměnilo. Mé pětidenní vykolejení a izolace od světa byla zapomenuta, neb... - kdy by se staral? Jsem zpět, žádné další otázky proč. A snad... kdyby se ptali, tak co bych řekla? Asi bych ani nechtěla odpovídat, takže je dobře, když se neptáte. Mlčí a ticho je vlastně taky super věc. Moc moc moc super věc.

we all have our scars, we all have our story.

21. may 2011 at 22:47 | Neexistující.
možná jsem si snad myslela, že všechno zase bude fajn. Možná... a možná i jo. Vážně jsem si myslela, že s lepším počasím snad příjde i lepší období. nepřišlo. všechno se tak nějak vrací zpět do normálnu, který nenávidím. nenávidím ho nejen kvůli tomu, že jsem se opět zklamala, že jsem si v tom přechodným období, kdy jsem žila ve své bublině cosi myslela, teď prostě není. není a nebude.
kde je, sakra, ta dobrá kmotřička, co to všechno zahchrání?!

It's still the same.

12. may 2011 at 22:19 | Neexistující.
Tak nějak zase nahoru. Sinusoida života. Hory a kopce, údolí a řeky, co všechno odnesou pryč. A snad je to dobře, to špatný odplave pryč. Přesně tak to snad má být. Nač se strachovat o něco, co tu za chvíli nebude. Klid a mír v duši? Temnota stoupá vzhůru, k hvězdám. Neskutečné se stává věčným. A i to je ubohý, neboť tam stoupá i ten zatracený dým. Cigareta padá k zemi a zase jiný den. Kaluž a mokrá bota. Ale žádný strach, i tohle řeka odnese pryč.
Tak nějak se tohle dalo čekat.

Čmuchací.

19. april 2011 at 23:54 | Neexistující.
Z náhlého popudu osamocení a nicnedělání, beru do ruky ten kulatej obal od té dlouhé žvýkačky huba-buba, otevírám ho, zjišťuji, že tam nic není, a pak dlouhé minuty čmuchám a užívám si tu žvýkací vůni. Ne že by mi to nějak lezlo na mozek. Jde jen o nicneříkající vyjádření toho, že jsem na dně. Ano, až někdy potkáte člověka, který čichá k obalu od žvýkaček a ve tváři má zbožný výraz, věřte, že i on je na dně, neboť i já jsem na dně.

666 - volejte, tam Vám poradí.

11. april 2011 at 23:46 | Neexistující.
Jsem sarkastická. Jsem odkopnutá a to bolí. A i to bolí... Všechno okolo mě se spláclo do nějaké hrudky pocitů. A to je vlastně celé hodně směšné. Neměla bych se tak cítit. Ne. Prostě už ne. Měla bych... - cokoliv jiného. Měla bych být vlastně ráda za to, co mám. Měla bych být snad i šťastná a spokojená a já nevím, co ještě. Měla bych být prostě jiná. Měla bych se chovat jinak.

Posunuli jsme se pryč. Zbytky lidí, co nikdy neměli existovat. Smutek v očích a jizvy na duši. Dobře známej pohled na svět. A se zapalovačem v ruce to bolí míň. A když se koukneš do zrcadla, koukají tam na tebe oči unavenýho člověka, kterého neznáš a nechceš znát. A přece to seš ty. Posraná pokrytecká svině.
Odejdeme pryč. Papíry zejí prázdnotou, myšlenky se pletou. Vzpomínky mizí.
Je vtipné, říkat, že mám mezipaměť, která se každou sobotu vymaže. Vtipné do té doby, než se tyhle kecy nestanou realitou. Začínám zapomínat. Nevím jak, nevím proč. Pravda, zapomínala jsem už dřív a to co jsem zapomněla jsem zapomněla taky, ale teď... co bylo minulý týden? Co se dělo? útžky něčeho, co nedokážu někam přiřadit. A to mě děsí. Děsím se sama sebe... toho, co se mnou je... toho, co ze mě zbylo. Kdo jsem, když ne já?

nobody knows.

4. april 2011 at 0:09 | Neexistující.
Věci, které nabraly spád, který nikdo nečekal. Společnost se hroutí a všude okolo řeči, tiché, špatné pomluvy a tajná tajemství o všech. Kamarádství na věky. Podej mi ruku a buď mým přítelem. Podej mi ruku a sežeru tě. Pojď směrem do pekla. Pojď a neboj se. Patříš mezi nás, ty špatné, bez duší, bez svědomí, mezi ty černé lidi, unavené každodenní přetvářkou, co jsou moc slabí na to, aby s tím něco udělali. Místo toho tady budou sedět a mučit sami sebe. A vlastně i to je dobře. Bolest je dobrá věc. Zatraceně dobrá věc. Takže pojď, pojď do pekla...

... and it piss me off.

25. march 2011 at 0:25 | Neexistující.
Na světě existují tři způsoby jak mě morálně, psychicky a fyzicky zdeptat. Zaprvé: ukázat mi, že jsem nechtěná. Jo, tohle docela bolí. Zadruhé: říct mi, že jsem nechtěná. Ano, i tohle zrovna není nejlepší pocit. Zatřetí: Poslat mě doprdele. Nevím, ale to i když to slovíčko používám často já sama, jako nadávka a poslání někam mě to z neznámého důvody vždy nějak zasáhne.
Směšné na tom je, že vlastně chci být nechtěná, chci žít v tom světě, kde není přetvářka a všechno tohle. A když se přetvářka v tomhle světě, kde žiju já, sundá a někdo mi ukáže, že tady prostě nemám být, je po mě. Jelikož to bolí. Zatraceně to bolí a já nevím, co mám dělat, abych se té bolesti zbavila. Někoho zabít?
Další směšná věc na tom je, že já to dělám sama. A vždy se přitom cítím strašně moc spokojeně. Ano, ráda říkám lidem, že jsou nechtění. Možná tak snad uspokojuji svoje ego, nebo se říkám: "jo, to je super, tentokrát jsem to nebyla já, koho někam poslali.". A cítím se skvěle. Nadřazeně, naprosto úžasně, jelikož se cítím chtěná.

i tried to drown my problems - but they can swim.

14. march 2011 at 22:46 | Neexistující.
Seděla jsem vám venku. Bylo krásně, slunce svítilo, otravný mouchy začaly otravovat (nebo to možný byl jiný obtížný hmyz), všude hluk, kouř, smog a podivný stísněný pocit. Seděla jsem před barákem a čučela na silnici skrz své geniální brýle, které mi nesluší, ale to nevadí, jelikož je zbožňuju, a snažila se přijít na to, co před tím domem vlastně dělám. A pak projel kolem. Naprosto nedostižný, naprosto úžasný a naprosto dokonalý... Harley. (Musel to být Harley, neboť neuznávám žádnou jinou motorku.) Možná. Ale asi jo. Harley. Projel si to naší ulicí s patřičným hřmotem a okázalostí a pak zase zmizel.
A já dál seděla před naším barákem a čučela na silnici skrz své geniální brýle, které mi nesluší, ale to nevadí, jelikož je zbožňuju, a užívala si toho krásného doznívajícího zvuku. Miluju zvuk motorky. Miluju. Protože miluju motorky. Miluju adrenalin, miluju ten krásný pocit, když jedete a vítr mám cuchá vlasy, takže pak vypadáte ještě hůř. Ale miluju to.
Miluju toho Harleye, který projel naší ulicí a zanechal ve mě nějaký dojem.
Jo.
A stejně jsem tam pak dál seděla s těma brýlemi, které zbožňuju a které mi nesluší.
Je tu jaro.

Vyhodnocení: nežádoucí.

12. march 2011 at 1:18 | Neexistující.
Japonsko se hroutí, konec světa nastává. Jízlivost na každém kroku. Není to sranda, není to prdel. Je to zatracený průser, abyste věděli. A my tu jen tak sedíme, čumíme na ty zatracený videa a ptáme se sami sebe, co je nám vlastně po tom, když s tím nic nemůžeme udělat. Leda tak na to vést ohromné debaty a připadat si strašně informovaní. Samozřejmě. Jak jinak. Pojďme tedy vést ty úžasné debaty o strašné katastrofě, neboť o ničem jiném se už ani bavit nedokážeme. Už ne. Jelikož my už se neznáme. Tak je to.

Kterak se Slečna Neexistující opět zklamala.

7. march 2011 at 23:46 | Neexistující.
Aneb mé včerejší, potažmo dnešní ztroskotání na ostrově opilosti,
nevědomosti a lítosti. Člověk by řekl, že vždy, když onen ostrov navštívím, budu na něj mít vstup zdarma, ale pokaždé, když se něj vylezu, po mě někdo něco chce. A já pomalu mizím, mizím, mizím...

Tyhle řádky byly napsány včera předevčírem večer. Dnes večer se cítím ještě hůř a k tomu na mě útočí zavánějící otázky od lidí, kteří... "mají starost". Ha ha ha.



Pam, pam, pam. Řádky nahoře byly napsány včera. Dnes je dnes. Což znamená, že jsem mé skutky minulé prodiskutovala s lidmi, kteří s tím mají a nemají vůbec nic společného. Dostala jsem tisíce různých pohledů na věc, tisíce slov útěchy, nadávek, a je to stejný, stejný jako dřív. Vůbec nic se nezměnilo. A je pozdě na lítost.

I've got more wit, a better kiss, a hotter touch, a better fuck.

1. march 2011 at 22:45 | Neexistující.

Vrátila jsem se domů. Z hor. Před dnem a osmi hodinami - plus mínus.
Jaký je rozdíl?
Chci zpátky na hory. Chci ZPÁTKY! Chci za těma horákama, kteří se s ničím nepářou, věčně jsou na horách a prostě... žijí. Nechci problémy, nechce řešit sto-deset věcí okolo školy, přátel, chystaných akcích a bůh ví okolo čeho ještě.
Je to zvláštní. Jednu chvíli prožíváte chvíle naprostého uvolnění a ignorace reality a v druhé chvíli ležíte tváří k zemi a jste... zničeni. A zbudou jenom zatracený vzpomínky, který vás budou užírat a připomínat, něco, co bylo a pravděpodobně nebude. K tomuhle bych snad mohla říct - KDO, KRUCI, POTŘEBUJE VZPOMÍNKY, ŽE?

do more then tell yourself.

20. february 2011 at 22:47 | Neexistující.

Blue by ivagoth | http://ivagoth.deviantart.com/Tak. Taktaktaktaktaktaktaktaktaktaktak. TAK. 
Abyste věděli, to tak je takové příjemné slovo. Začíná se jimi spousta zajímavých vět. Například: Tak pojď ven. Tak jdi někam. Tak to sprav. Tak to nech. Tak s tím něco udělej! 
Vážně skvělé slovo. Tak. Kdo by si pomyslel, že tímto úžasným slovíčkem začíná spoustu zajímavých vět. (Opakuju se, já vím.) A víte, ze všeho nejvíce se mi líbí tahle věta:
Tak to je konec.

Jo. Ha.
Dostala jsem vás, co?

Inu, mí drazí čtenáři a nečtenáři, dámy a pánové, synové a dcery, národe český, slovenský, německý, a bůh-ví-ještě-jaký, opět se vám hlásím. Ne že by to byla nějaké skvělá novinka, ale mám povznesenou náladu. A to jakože vážně. Vážně vážně. 
Sice jsem se pohádala s dvěma lidma, odmítám komunikovat s mojí rodinou, začíná poklesávat můj průměr ve škole a já začínám nestíhat, ale vážně vážně se cítím skvěle. 
Pravděpodobně byste se cítili skvěle, kdybych vám řekla, že je to díky vám, ovšem skvělý pocit je na nic. Proč se cítit skvěle?! Jen proto, abychom se za chvíli zase cítili strašně? Tak to prostě chodí, takže vám tenhle skvěle pocit odepřu. Ne, není to vaší vinou. Můžete se cítit mizerně. To prospívá zdraví. 

my life, my bitch.

12. february 2011 at 23:00 | Neexistující.
Padáme.


Tečka. Tečka. Tečka.

23. january 2011 at 23:27 | Neexistující.
Bude to chaotické. Dlouhé, obsáhlé, o ničem. Chaotické. 
Mám toho spoustu na srdci, v hlavě, v rukou, v sobě. Má černá duše - mám ještě duši? - je hodně nestabilní - nervově labilní, rozčílená, v depresi, na pokraji zhroucení, podrážděná, ublížená - ale je zde. A chce toho říct spoustu. Zatraceně spoustu. Komukoliv, jakkoliv. Potřebuje to někomu říct. Potřebuje si ulehčit. 
Tak kde je ten pocit ulehčení?!

And now... Now we're fucked.

16. january 2011 at 22:08 | Neexistující.
Asi bych měla jít spát. Vážně. Mám vstávat ve dvě. A jet s máti a tátou do České Třebové. Víte, taková ta hodně ranní projížďka, jen tak, abyste se zabavili. Abyste až přijedete zpátky domů už neusnuli, čímž se zvýší váš deficit spánku. Hm-mmm. Yep. Tak vás to tak uklidňuje?

Nectěná zneuctěna.

10. january 2011 at 22:39 | Neexistující.
Hluboké kruhy pod očima. Rty popraskané. Oči podlité krví. Prahneš po vodě, prahneš po spánku, prahneš po všem, co vidíš. V tvém pohledu se skrývá tisíce havranů a černých vran. Temná noc nad tebou drží ochranou ruku a ty se směješ. Cynický smích, který se zařezává pod kůži. Napravo od tebe tisíce milenek, nalevo od tebe tisíce mrtvol. A temná cesta do neznáma otevírá svoji bránu a láká. Tak vejdi, poutníku...

It's long time ago...

3. january 2011 at 23:29 | Neexistující.
... i still feel you,
touching me,
changing me,
and considerately killing me.

Prázdná slova. Nasloucháš a divíš se. Neznámé tě láká. Lapáš po dechu ve snaze toho pochytit co nejvíc. Natahuješ ruce před sebe a... padáš do neznáma. Tisíce ptáků a kouzelné melodie. Tolik blízkých věcí a přitom něco cizího. A chtíč je čím dál tím větší. Pořád stejná melodie. Tolik touhy pro nic. A nikde nenacházíš útěchu. Ale to ty už znáš. To je přece hodně známý pocit. 
 
 

Advertisement