Neexistující slova.

once upon a time...

4. august 2011 at 21:48 | Neexistující.
dny se střídají, stejně tak i počasí. jindy chladný den prosvětlilo slunce a naděje na opravdové léto. vytáhli jsme šortky, sluneční brýle a s úsměvy na rtech vyrazili do ulic. je přece léto! slunce nás hřálo v zádech, vychlazené nápoje kolovaly kolem a malé děti na nás vyjukaně koukaly. je léto. a všechna to krása a radost se jako kdyby rozpadla, když se na nebi objevila první hvězda... a přesto to bylo ještě pořád léto.

žijem...

11. july 2011 at 21:49 | Neexistující.
... v podivném světe plném předsudků a lidí, kteří nikdy nic nezkusili. ráda bych se řadila mezi ně - nevědomost je vážně krásná věc. nicméně já jsem toho na své poměry zažila tak trochu víc a velká bomba teď tiká někde v pozadí. /ticho…/
no, děti, jak si užíváte prázdnin, co?

každý na svým písečku.

17. june 2011 at 20:39 | Neexistující.

slunce zas o trochu níž a ulice šedivěj. blbej den za tebou. táhneš se s taškou a batohem, mhouříš oči proti slunci a je ti na chcípnutí. je pátek. kruhy pod očima se zas trochu protáhly a boty jsou od bláta. blbá učitelka tělocviku. za dva měsíce naschle. míříš štěrkovou cestou k domu, ignorujíc pohledy lidí, kteří tě míjí. zas tak moc o pozornost nestojíš. převládáš chuť utéct, přesto tvé nohy jdou tou stejnou cestou, jako včera... jako předvčerejškem. a jdeš a nezastavuješ, i když chceš utéct. teď ne. ještě ne... míříš za barák a snažíš se vypadat jako člověk. narovnáváš záda a snažíš se o úsměv.
na otázku, jako bylo ve škole, odpovíš, že skvěle.
a další den je za tebou.

the times i have the most to say are the times that i can't talk.

9. june 2011 at 23:37 | Neexistující.
Vlastně jsem tady zase nechtěla psát. Ne, nechtěla. vyřídit komenty a pak zase zpátky do světa lidí. nechtěla jsem zde psát, sakra, ne. a stejně to dělám, místo toho, abych se donutila sednout si k češtině a naučit se na zítřejší test, jelikož vážně nic neumím. a stejně tu sedím a poslouchám písničky, který jsem objevila, a který objevily mě, a utápím se v té své malátnosti, jelikož není nic důležitějšího, než se v něčem utápět.

Ne.

22. may 2011 at 21:20 | Neexistující.


Ve skutečnosti jsem sem nechtěla psát. Ne, nechtěla. Chtěla jsem strávit nedělní večer nějak jinak... - jakkoliv. Chtěla jsem ho prokecat, jedno jak, nebo jsem snad chtěla jít ven a zapomenout. Nechtěla jsem sem psát. Nechtěla... A přesně tohle dělám. A je mi ze sebe na nic, jelikož se tady zase budu vykecávat, "zvracet" všechno, co mě drásá ze vnitř. A možná by to bylo jinak, kdybych byla jiná. možná kdybych neřekla H. ať mě nechá, když mi napsala... jenomže jsem nemohla. Páč mi napsala právě tehdy, kdy už tu ostatní nebyli. takže jenom tak... aby si s někým pokecala. ne proto, že jsem to já. JÁ. já... prostě... chtěla s někým vést rozhovor. ne se mnou. A ostatní? Směšné, jak někdy sleduju jejich zelený kytky, nebo čtverečky a přemýšlím, zda se ozvou, zda třeba napíšou... - "máš se?"

- "Ne, nemám."
Ale nic to není. I´m fajn, just not happy. je to prostě... divný? já nevím... jednou chci být sama, se svýma myšlenkama, být sama a přemýšlet... jindy... jindy chci být středem pozornosti, jelikož to zahání ty myšlenky ve mě. ty představy, ten strach... stísněný pocit.

jsem prostě tam, kde jsem byla už dávno. připadám si jak člověk sám na poušti a místo vody se snažím bezúspěšně najít přítele. i když vím, že bez vody nepřežiju. což je... vtipné, vtipné a ještě jedno vtipné.

a víte co? psát sem asi taky byla chyba. v tomhle zasraným světě je totiž všechno chyba. a všechny chyby se jednou sečtou a... možná se budu opakovat, nebo možná ne. co já vím.


Jděte někam. Jděte pryč. Jděte do hajzlu, zalezte tam, zůstaňte tam a já až si budu jistá, že vás neseřvu, že se psychicky nesloužím, že... že snad budu opět v normálu vás zavolám a pak si dál směle můžeme hrát na to povrchní přátelství plné přetvářek a lží, jelikož s tím budu smířená. jo, budu. a pak mi bude všechno jedno, páč se stanu stejná jako vy.

možná se konečně stanu člověkem... ha.


a... víte co? možná je čas zapomenout... možná je čas se vrátit k té skupině lidí, na které jsem chtěla zapomenout a jít s nimi… do pomyslné výšiny mezi hvězdami a zapomenout na to všechno ostatní…
zkusit vidět zase barevně…

Špatně.

1. may 2011 at 14:49 | Neexistující.
Cink.
Kláče spadly na podlahu. A nezvedneš je, jelikož s nimi stejně nic neotevřeš. Všude je zavřeno.
Přeskok na jinou notu a už je to zas o něčem jiném. Noty tvoří podivného hady, kroutí se jak žížala na zemi, šlápni a buď vrahem, vždyť je to jedno. Zas tolik se toho nestane... kvůli jedné žížale a nepodvedené melodii. Nikdo nebude brečet.
Lezeš ze židle na židli a natahuješ ruce vzhůru. Proklatá žárovka ti uniká, ne a ne ji sundat. Bliká a vysmívá se ti. Blik blik blik. Lezeš ze židle na židli, žárovka bliká a najednou... - prask. Je po žárovce. A nikdo nepláče.
Všude je zavřeno.

Everything must disappear.

14. february 2011 at 22:29 | Neexistující.
O tom, že se zrovna probudil.
Že jde ze soukromé oslavy, které byla včera.
A že to bylo super.
Pak si zapálil cigaretu.
Prohlásil, že ho to asi zabije a popotáhl si. Hluboce si popotáhl.
Pak začal kašlat. 
Pak byl nucen cigaretu schovat, jelikož naproti nám šla jeho máma. 
Řekl zdar a šel si hrát na hodného syna.

Nejde o to, že  bych ho neměla ráda.
Jde o to, že... že jsem to chtěla.
CO?
Cigaretu, soukromou párty, malé oči, kruhy pod očima, dech cítit alkoholem...
CHTĚLA JSEM TO.
Nutně jsem toužila po té cigaretě a po té... zábavě. 

CHTĚLA.




I am OFFLINE! That´s bad.

6. february 2011 at 0:16 | Neexistující.
Tisíce věcí. Tisíce hvězd. Podívej, sníh taje. A cesty jsou zase černé. Kde je ta bílá? Ty přece miluješ bílou. Bílá je totiž opak černé. A co není černé, je bílé. A bílá je fajn. Tak kde je ta bílá? Kde je ta krásná bílá, která dokáže uklidnit? Ten pocit bezpečí a radosti, když se koukáš na nic nekončící bílou? Kde je ten pocit jistoty?
Proč se bojíš černých cest?

Everyone thinks that I have it all...

30. january 2011 at 22:02 | Neexistující.
Je to zvláštní. Víte, jeden den člověk doufá, že ty řeči o té opravdové pravé kamarádce... o té BF, jak se často říká, jsem pravdivé, a druhý den na to, se ten sen bortí. A víte co? Přesto, že člověku, který byl schopen tohle místo BF získat, teď nadávám do děvek, sráčů a bůh ví čeho ještě, vůbec nic přitom necítím. Víte, taková ta netečnost, naprostá ignorace té situace.
Nejhorší na tom ovšem je, že až se zítra ráno probudím, budu sama sebe nenávidět. 

Stav těžkého vědomí někde mezi vědomím a nevědomím.

11. december 2010 at 23:50 | Fou
Padly tři výstřely. Trhls sebou a zadíval ses na mě. Smutek v očích. Jak to bude dál? Smutné pousmání a poslední dotek na líc. Sbohem. Škemrám. Pláču. Utíkám. Co teď bude dál? ptám se. Bolest přichází, odchází. Návaly smutku a zlosti. Co teď bude dál? ptám se a mé slzy padají na tvůj hrob.
Mozky vymytý hudbou. Těla unavená tancem. Život bez života. 
Co bude dál?

Je to dobrý! Nedejchá!

10. december 2010 at 23:39 | Fou
Řekni mi - k čemu ti to bude?
K ničemu.
Fajn, tak proč to chceš udělat?
Protože... protože musím!
Vážně? Tohle si myslíš?
Ne, já si nemyslím nic.
Tak to je potom špatný.
Já vím.
A co s tím hodláš dělat?
Nic?
Špatně.
Něco?
Jo, to by bylo super. Co?
Nevím. Copak nemůžu být pořád stejná?
Stejná? Koukla ses někdy na sebe? Poslouchala ses?
Ne. Co na tom záleží?
Záleží na tom sakra hodně.
Proč?
Protože jsem to řekla a už s nehádej.
Dobře. A co mám tedy udělat?
Udělat? Co já vím? Copak já jsem ty?
Ne.
No vidíš! Tak něco udělej! Zvedni ten svůj línej zadek, udělej ze sebe něco! Udělej ze sebe něco lepšího!
A co když se nechci měnit? Co když nechci být lepší?
Cože nechceš?!
Být stejná... co to je?
Nic. Nemůžeš být stejná. Jsi nic. Ty jsi n i c. Smiř se s tím. 

A co když se s tím nesmířím?

S úsměvem dojdete daleko. Ještě dál dojdete s úsměvem a nabitou zbraní.

4. december 2010 at 19:00 | Fou
Mám co dělat, ale nedělám nic. Měla bych něco dělat, ale nedělám nic. Slovo nic naprosto přesně vystihuje mé momentální rozpoložení, přičemž k němu ještě připojuji slovo unavená, unavená, unavená, naštvaná, podrážděná a unavená. Ale zpět k úžasnému slovíčku nic. Strašně se mi zamlouvá. Dokonce bych se tak označila za sebe. Malé, nechutné, ušmudlané nic. Ovšem to je děsně pesimistický a já jsem si slíbila, že přece budu zatraceně optimistická, veselá a bůh ví co ještě.

Jsem prakticky nepraktická.

5. november 2010 at 22:21 | Fou
http://liquidsunnyday.deviantart.com/

Kromě toho, že je to dokonalá "hra slov" - prakticky nepraktická, koho by to napadlo -, je to i krutá realita. Ani nevím, jestli se tomu mám smát, nebo nad tím plakat. Ovšem tímto se přidávám do skupiny dalších prakticky nepraktických lidí a odmítám se zařadit zpět do společnosti. A máte to! Vítejte v listopadu.

Huhuhu, checheche, chichichi, chááááá! Jsem tu!

26. september 2010 at 20:23 | Fou
žvejka

Tadá! Tak jsem po dlouhé době si opět rozpomněla na svůj blog. Ne že bych na něj nemyslela denně, ale až dnes - DNES - jsem si našla čas otevřít editor a dokopat se k tomu, abych zde něco napsala. Takže...

Vstala jsem brzo...

30. august 2010 at 11:00 | Fou
vstávat

Ano, bude jedenáct, ale tentokrát jsem opravdu vstala brzo (v deset). Jelikož dneska je pondělí, zítra úterý a pak je středa. A všichni lidi, kteří jsou ještě školou povinní, vědí, že ve středu se jde opět do toho institutu. Myslím... do školy. A ti, kteří ve škole zrovna nevynikají, nebo spíše to tam nenávidí, jsou teď na pokraji depky a musí se pomalu snažit opět se vžít do toho denního režimu, kdy budou vstávat někdy okolo šesti, pak budou cca do tří sedět ve škole, do šesti se pak učit a zbytek dne se snažit přežít jakýmkoliv způsobem. Tomuhle se říká konec prázdnin...

Last 26 days!

5. august 2010 at 16:49 | Bubu


Pokud umím dobře počítat, tak nám opravdu zbývá už je 26 dní. Pokud ne, ta se můžeme radovat z dalších dnů navíc, anebo plakat nad tím, jak málo času nám do konce prázdnin zbývá. Ano, ano, depresivní článek o tom, že se pomalu, ale jistě blíží ten zatracený, ubohý a nikým nechtěný konec prázdnin. Kde je spravedlnost, když ji člověk potřebuješ?!
 
 

Advertisement