we all have our scars, we all have our story.

21. may 2011 at 22:47 | Neexistující. |  Útržky života
možná jsem si snad myslela, že všechno zase bude fajn. Možná... a možná i jo. Vážně jsem si myslela, že s lepším počasím snad příjde i lepší období. nepřišlo. všechno se tak nějak vrací zpět do normálnu, který nenávidím. nenávidím ho nejen kvůli tomu, že jsem se opět zklamala, že jsem si v tom přechodným období, kdy jsem žila ve své bublině cosi myslela, teď prostě není. není a nebude.
kde je, sakra, ta dobrá kmotřička, co to všechno zahchrání?!



je... je to v podstatě to stejný jako dřív. ubohá Neexistující se snažila o něco, co stejně nebude. Snažila se, snad málo, nebo snad příliš hodně. kdo ví... Neexistující je opět v háji. svojí vinou, jakou obvykle. citově, fyzicky... jakýmkoliv způsobem se nachází takřka na počátečním bodu svého snažení. a u startu s ní stojí chlapík s cigárem a startovní puškou a směje se jí. "naivka," křičí a střílí opět z pistole...
... a já tak opět nemám sílu vyběhnout znovu.

vlastně nevím, co jsem si od toho všeho slibovala. myslela jsem si, že tak nějak to dopadne... zlepší se to... tak nějak jsem si myslela, že najdu osobu, která mě poslechne, nebo které konečně uvěřím. M. Ano, opět M., ta M., která tuhle pozici měla, neměla, kdo ví... tak nějak jsem si říkala, že možná to bude tentokrát jiný. že třeba nebude patřit k těm lidem... k tomu povrchnímu přátelství, které vyplní jen volný čas... a asi jsem se spletla. zase.
mrzí mě to?
jo, asi jo.
já nevím. už to snad ani nemůže být překvapující, ne? prostě... si zvyknete. no tak tady nebudete mít člověka. nějakýho, kterýmu můžete zavolat ve tři hodiny ráno a svěřit se mu. tak kde je problém? vrbu vám klidně může dělat i kus papíru, ne? prostě směšný. ubohý, směšný... a já odolávám touze jít zapomenout...
žádný americký kamarádství se nekoná.


nedávno se mnou autobusem jela teta. opravdu mi zvedlo náladu, když místo pozdravu vyhrkla "ty už nekouříš?" a pak to objasnila tím, že si myslela, že jsem ta hulící továrna na druhé strašně. Ne, řekla jsem. Jsem hodná. a dalších pětačtyřicet minut v autobuse jsem si myslela, jak ráda bych se té "hodnosti" zbavila. jak ráda bych byla jako její dcera, nebo můj bratranec, kteří to prostě neřeší. žijí, užívají si... - ale to jsem si zažila. samotné dno a nový start. další lži a nové pokusy...
zvykáme si, samozřejmě.


konverzace mezi mnou a ostatními vázne. není to v nich, je to ve mě. Večná nespokojenost, škola pohlcuje veškerý můj volný čas a když se nestesuju sama o sobě, tak se stresuju a učím se. do toho nárazově přícházejí velká dávky kafe, totální vyčerpanosti a chvíle deprese.
snad se tomu říká život, co já vím... nikdy jsem to nezkoumala.

vyhrocený vztah s mámou. veřejné ponížení před známými, nic se neděje. říct, že se za mě stydí už taky nebolí... snad už ne. a poslouchat kecy o dokonalém vztahu matka=dcera už mě taky nebaví. prostě už ne. řekla, že mám jít na ruštinu, tak jdu... nevím proč, nevím jak. upřímně... nějak je mi ten druhý jazyk u prdele. anglicky se domluvím, tečka.


tak co ještě říct k narustajícímu chaosu... nebudu se vyjadřovat k těm intelektuálním názorům, co tady kolem plují, jakože Usama ještě žije a bůh ví co ještě. ne, rozhodně teď nemám náladu tu rozvíjet mí fanatické představy, že ve skutečnosti je všechno jinak. a taky že je. jen se to šikovně dokáže skrývat za vřelým úsměvem, tak co řešit, že...

pohled zpětně do minulosti se zdál tak lákavý. chtěla bych se třeba vrátit do doby, kdy jsme byli ve Francii. tam snad bylo fajn. a nebo možná ne a já to neviděla, jelikož jsem byla Francií okouzlena. už nevím... Francie taky zmizela pod návalem vzpomínek a špatné paměti. možná to ve skutečnosti bylo třeba úplně jinak...


S deštníkem a odvahou,
stoupáš k lepším zítřkům,
Marně přitom doufáš,
Že mraky tvou bolest odnesou.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement