Špatně.

1. may 2011 at 14:49 | Neexistující. |  Neexistující slova.
Cink.
Kláče spadly na podlahu. A nezvedneš je, jelikož s nimi stejně nic neotevřeš. Všude je zavřeno.
Přeskok na jinou notu a už je to zas o něčem jiném. Noty tvoří podivného hady, kroutí se jak žížala na zemi, šlápni a buď vrahem, vždyť je to jedno. Zas tolik se toho nestane... kvůli jedné žížale a nepodvedené melodii. Nikdo nebude brečet.
Lezeš ze židle na židli a natahuješ ruce vzhůru. Proklatá žárovka ti uniká, ne a ne ji sundat. Bliká a vysmívá se ti. Blik blik blik. Lezeš ze židle na židli, žárovka bliká a najednou... - prask. Je po žárovce. A nikdo nepláče.
Všude je zavřeno.


Tak nějak to všechno zase klouže z kopce dolů. Letadlo, co nás mělo odnést pryč - do země zapomnění - tu není a vlastně nikdo nebylo. Jen nebohá snaha nalhávat si něco, co stejně nebude. A i to se stává normální. Zvyk je železná košile. Ničemu se nedivíme, neb tak to přece má být.
Desetileté dítě s cigaretou? - No a? Máš oheň? Dám si taky...
Kousky skládačky míří na svá místa. Puzzle je dostavěno, stačí zarámovat... a i to stojí moc peněz...



Zpět k všednímu životu. Dvě kafe denně - normálka - tři - přiměřeně - pět... ano, nejde se spát.
Ošoupaný kecky, potřeba nových se nedostává. Máti nekomunikuje. Ale to nevadí, na otázky, zda chce čaj, ještě odpovídá. A to je dobře... možná.
Nutnost učit se je nutnost, která potřebuje snahu. Té se nedostává. Sešity leží všude, jen informace z nich se kamsi vypařily. A v mozku nikdy nebudou. Ale to nevadí. Nepotřebné informace, člověk si poradí i bez nich. Stačí vyjít na ulici.
Sestra se řadí mezi ignoranty. Bratr skáče a brečí. Táta není doma a babička... babička chce, abych šla se psem. Smutné. Jediné, co si říkáme s rodinou, jsou pozdravy. A i ty se někdy vynechávají, neb dokud nejsme mrtví, nebo zatraceně zazobaní, jsme k ničemu. A to jsme.
Pokoj se stává skladiště. Špinavé skladiště odpadu a prachu. útočiště mezi smetím... jak originální. A plakáty ze stěn padají dolů. Potřeba izolepy je nemístná. Až někdy příště...
Návrat z Francie je... zvláštní. Tam kde oni jdou pomalu, tam my spěcháme. A tam, kde se mi chtělo smát, teď zírám do zdi. Možná... - radši nic. Češi jsou češi.


A tohle všechno se přece dalo čekat. Nic z toho už nebolí, zaběhlá rutina. A nezvyklá doba psaní na blogu. Nu což, času je málo, věcí hodně, únava bude zahnána silným kafem. Zvyk je železná košile, žeano.
A lidé okolo mě... dlouhá samostatná kapitola, která stále překvapuje, i když by neměla. A bolí, i když by neměla... Možná... by to chtělo nůžky a - šmik. Pak by to možná všechno přestalo bolet. a izolace je přece dobrá věc, ne?

Obličej v dlaních
- radši nevidět se.
Tvé sny a přání?
Hlupáku, nevyplní se.

Hry už neplatí,
Opona padá,
Ach - když jsme byli mladí!
To byla paráda!

Tolik let, zlatá doba…
Smích, radost…
Přání bláhová.
Nic už nevrátí se,
Vše stalo se,
Za dveřmi nová starost,
Nevadí, zvyká se.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Osa Absurda Osa Absurda | Web | 1. may 2011 at 21:21 | React

Klíče zůstanou na podlaze, protože..kdo by se ohýbal?
Střepy ze žárovky nikdo neuklidí, ono je stačí jen dorazit.
A hlupáci budou přesto ržát k měsíci a volat své sny.

Děkuju za milý komentář. Osa Absurda budiž ti navždy vděčna.
(V těch větách pravidelně umírá i kusanec mě.)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement