It's still the same.

12. may 2011 at 22:19 | Neexistující. |  Útržky života
Tak nějak zase nahoru. Sinusoida života. Hory a kopce, údolí a řeky, co všechno odnesou pryč. A snad je to dobře, to špatný odplave pryč. Přesně tak to snad má být. Nač se strachovat o něco, co tu za chvíli nebude. Klid a mír v duši? Temnota stoupá vzhůru, k hvězdám. Neskutečné se stává věčným. A i to je ubohý, neboť tam stoupá i ten zatracený dým. Cigareta padá k zemi a zase jiný den. Kaluž a mokrá bota. Ale žádný strach, i tohle řeka odnese pryč.
Tak nějak se tohle dalo čekat.


Žiju. S kafem, blbou náladou a temným pocitem, že je to stále ještě málo. Zasloužím si víc. Bolesti, smutku, neřesti... A kdyby to nebylo tak ubohé, bylo by to směšné. A zase se opakuju. Všechno by mělo být směšný, neb všechno je vlastně v jádru strašně moc srandovní.

Tak nějak se zpětně vracím do ustrnulosti dnešní doby. Člověk by neřekl, jak skvěle se umí přetvařovat, ale všechno jde, když se chce. A při pohledu na některý lidi, na které chci celým svým srdce zařvat, že tohle vlastně nejsem já, že... ženěco, tak se prostě usmívám a přikyvuju. Úsměv všechno vyřeší. A navíc, já ani nevím, co jsem, kromě naprosto nevhodného člověka pro cokoliv. Ale to je ukryto někde hluboko. Na povrchu se skrývá povrchní holka, co si myslí, že snědla všechnu moudrost světa. Sarkasmus a ironie, ignorace přebytečné váhy a řeči, že je jí všechno jedno. Tak nějak odvrácená strana mince, která se propadá hloubš a hloubš.

Welcome in the Chaos. Here is everything free. Be happy with sad smile.

Tři hodiny postrádám svého psa. Zatoulal se... možná ho už neuvidím, možná jo. Kdo ví. Dvě hodiny jsem strávila jeho hledáním, nervy mám v kýblu a citově jsem na dně. Přesto nějakým zázrakem dokážu ještě komunikovat se světem. Psát, popíjet kafe a tvářit se, že až vysvitne slunce, bude svět zase tak příjemný místo. Což je naivní. Velice naivní.
Tak nějak se to ode mne očekává.

Smažme všechny hříchy.
Dobrý plán, jak přežít, ne?
Radši ne. Na přežití musíte mít náladu a chuť. Já... já... pojďme chvíli nepřemýšlet.


Nepříjemný pocit okolo žaludku. tréma smíšená se strachem. A pes venku. Touha vyběhnout a ztratit se taky. zmizet v dešti tak, jako to udělali i ti ostatní. Utéct ode mě. Zachránit se, vyskočit z potápějící se lodi. Jediná správná možnost, nemyslíte?


A je tu i škola a další naivní představy, že ji zvládám. V matice se hromadí pětky, fyzika... chemie... nevadí, snad někdy příště. teď jít jen spát a zapomenout... A i to nejde, jelikož... vždycky se tak nějak dokopu k tomu sednout si a číst si to. Číst, přemýšlet, učit se... a nepomáhá to, ale to nevadí. Šance je vždycky stejná.

Nikdy jsme nemohli mít celý svět. tak co se o to snažit teď...


Vlastně se nic tak zajímavýho neděje.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Osa Absurda Osa Absurda | Web | 16. may 2011 at 17:41 | React

Kéž by mě také někdo přivítal v Chaosu, musí tam být krásně

2 Neexistující Neexistující | Web | 17. may 2011 at 22:10 | React

[1]: Vstupenky tě příjdou pěkně draho...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement