May 2011

we're too young to care.

31. may 2011 at 22:09 | Neexistující. |  Útržky života
Vracím se. tak jak jsem to udělala vždy předtím. Nasadila jsem úsměv a zaplula mezi ty lidi, se kterými chci a nechci být. Piju kávu a svět se opět otáčí okolo své osy. Vlastně to vypadá úplně stejně, jako předtím. Nic se nezměnilo. Mé pětidenní vykolejení a izolace od světa byla zapomenuta, neb... - kdy by se staral? Jsem zpět, žádné další otázky proč. A snad... kdyby se ptali, tak co bych řekla? Asi bych ani nechtěla odpovídat, takže je dobře, když se neptáte. Mlčí a ticho je vlastně taky super věc. Moc moc moc super věc.

Ne.

22. may 2011 at 21:20 | Neexistující. |  Neexistující slova.


Ve skutečnosti jsem sem nechtěla psát. Ne, nechtěla. Chtěla jsem strávit nedělní večer nějak jinak... - jakkoliv. Chtěla jsem ho prokecat, jedno jak, nebo jsem snad chtěla jít ven a zapomenout. Nechtěla jsem sem psát. Nechtěla... A přesně tohle dělám. A je mi ze sebe na nic, jelikož se tady zase budu vykecávat, "zvracet" všechno, co mě drásá ze vnitř. A možná by to bylo jinak, kdybych byla jiná. možná kdybych neřekla H. ať mě nechá, když mi napsala... jenomže jsem nemohla. Páč mi napsala právě tehdy, kdy už tu ostatní nebyli. takže jenom tak... aby si s někým pokecala. ne proto, že jsem to já. JÁ. já... prostě... chtěla s někým vést rozhovor. ne se mnou. A ostatní? Směšné, jak někdy sleduju jejich zelený kytky, nebo čtverečky a přemýšlím, zda se ozvou, zda třeba napíšou... - "máš se?"

- "Ne, nemám."
Ale nic to není. I´m fajn, just not happy. je to prostě... divný? já nevím... jednou chci být sama, se svýma myšlenkama, být sama a přemýšlet... jindy... jindy chci být středem pozornosti, jelikož to zahání ty myšlenky ve mě. ty představy, ten strach... stísněný pocit.

jsem prostě tam, kde jsem byla už dávno. připadám si jak člověk sám na poušti a místo vody se snažím bezúspěšně najít přítele. i když vím, že bez vody nepřežiju. což je... vtipné, vtipné a ještě jedno vtipné.

a víte co? psát sem asi taky byla chyba. v tomhle zasraným světě je totiž všechno chyba. a všechny chyby se jednou sečtou a... možná se budu opakovat, nebo možná ne. co já vím.


Jděte někam. Jděte pryč. Jděte do hajzlu, zalezte tam, zůstaňte tam a já až si budu jistá, že vás neseřvu, že se psychicky nesloužím, že... že snad budu opět v normálu vás zavolám a pak si dál směle můžeme hrát na to povrchní přátelství plné přetvářek a lží, jelikož s tím budu smířená. jo, budu. a pak mi bude všechno jedno, páč se stanu stejná jako vy.

možná se konečně stanu člověkem... ha.


a... víte co? možná je čas zapomenout... možná je čas se vrátit k té skupině lidí, na které jsem chtěla zapomenout a jít s nimi… do pomyslné výšiny mezi hvězdami a zapomenout na to všechno ostatní…
zkusit vidět zase barevně…

we all have our scars, we all have our story.

21. may 2011 at 22:47 | Neexistující. |  Útržky života
možná jsem si snad myslela, že všechno zase bude fajn. Možná... a možná i jo. Vážně jsem si myslela, že s lepším počasím snad příjde i lepší období. nepřišlo. všechno se tak nějak vrací zpět do normálnu, který nenávidím. nenávidím ho nejen kvůli tomu, že jsem se opět zklamala, že jsem si v tom přechodným období, kdy jsem žila ve své bublině cosi myslela, teď prostě není. není a nebude.
kde je, sakra, ta dobrá kmotřička, co to všechno zahchrání?!

It's still the same.

12. may 2011 at 22:19 | Neexistující. |  Útržky života
Tak nějak zase nahoru. Sinusoida života. Hory a kopce, údolí a řeky, co všechno odnesou pryč. A snad je to dobře, to špatný odplave pryč. Přesně tak to snad má být. Nač se strachovat o něco, co tu za chvíli nebude. Klid a mír v duši? Temnota stoupá vzhůru, k hvězdám. Neskutečné se stává věčným. A i to je ubohý, neboť tam stoupá i ten zatracený dým. Cigareta padá k zemi a zase jiný den. Kaluž a mokrá bota. Ale žádný strach, i tohle řeka odnese pryč.
Tak nějak se tohle dalo čekat.

Špatně.

1. may 2011 at 14:49 | Neexistující. |  Neexistující slova.
Cink.
Kláče spadly na podlahu. A nezvedneš je, jelikož s nimi stejně nic neotevřeš. Všude je zavřeno.
Přeskok na jinou notu a už je to zas o něčem jiném. Noty tvoří podivného hady, kroutí se jak žížala na zemi, šlápni a buď vrahem, vždyť je to jedno. Zas tolik se toho nestane... kvůli jedné žížale a nepodvedené melodii. Nikdo nebude brečet.
Lezeš ze židle na židli a natahuješ ruce vzhůru. Proklatá žárovka ti uniká, ne a ne ji sundat. Bliká a vysmívá se ti. Blik blik blik. Lezeš ze židle na židli, žárovka bliká a najednou... - prask. Je po žárovce. A nikdo nepláče.
Všude je zavřeno.