nobody knows.

4. april 2011 at 0:09 | Neexistující. |  Útržky života
Věci, které nabraly spád, který nikdo nečekal. Společnost se hroutí a všude okolo řeči, tiché, špatné pomluvy a tajná tajemství o všech. Kamarádství na věky. Podej mi ruku a buď mým přítelem. Podej mi ruku a sežeru tě. Pojď směrem do pekla. Pojď a neboj se. Patříš mezi nás, ty špatné, bez duší, bez svědomí, mezi ty černé lidi, unavené každodenní přetvářkou, co jsou moc slabí na to, aby s tím něco udělali. Místo toho tady budou sedět a mučit sami sebe. A vlastně i to je dobře. Bolest je dobrá věc. Zatraceně dobrá věc. Takže pojď, pojď do pekla...



Jsem zmatená. Nebo vlastně ne. Nedivím se už ničemu, co se kolem mě děje. Otázka Proč? už přestává mít význam. Přijímám vše, kapituluju a skláním hlavu. Už se neptám, proč se na nás A. naštvala z ničeho nic, svoji nejlepší kamarádku ze všechno obvinila, čímž ji totálně zdeptala a za dva dny... jakože nic. Už si tyhle divný otázky Proč? nepokládám. Schopnost divit se kamsi zmizela.

Ale ne že by to někomu vadilo. Lidé jsou pokrytečtí. Divní. Ale nechtějí si to přiznat. Raději třeba uvítají A. zpátky, jako kdyby se nic nedělo, budou se usmívat a snad doufat, že jim někdy vysvětlí proč. A bolest, kterou prožila její nejlepší kamarádka... ta taky časem zmizí. Zacelená rána, náplast mizí, připravena jít směrem k lepším zítřkům.
Snad jen já tu sedím, s rukama v klíně, sleduju přes nějaký sklo ty lidi, které pokládám za přátelé, pozoruju A. a přemýšlím, kde nastala chyba. V kterém v nás. Kde se to celé sesralo. Kdy si A. nejlepší kamarádka zasloužila to obvinění, kdy se z A. stala taková svině? Kde se vzala ta přetvářka? Ale jsou to jen otázky. A místo snahy na ně odpovědět, tu jen sedím a sleduju svůj život - jejich životy - jako nějakou telenovelu. A snad se směju na těch špatných místech.


Minulej týden - vážně už je to tak dávno? - jsme byla na pochodu, na který jsem vlastně ani nechtěla jít. Ale já vlastně ani nešla. Seděla jsem na nějaké učebně do čtyř ráno, zapisovala lidi, kteří došli z padesátky, nebo třicítky, usmívala se a snažila se tvářit, že ty kruhu pod očima, celková únava a otravná lidská společnost mi vůbec nevadí. Po čtvrté jsem zalezla na madraci do tělocvičny u nás ve škole, neměla jsem deku, byla mi zima a do osmi ráno jsem zírala na strop. Pak jsem sedla na autobus, odjela a dál si žila svůj život s hlubokýma kruhama pod očima.
Přitom jsem opět přemýšlela, kdy nastala chyba. V té době jsem se vlastně ještě hodně divila. Jako kdyby to ovšem bylo před dávnou dobou. To, co bylo před týdnem dnes už není. Z e sedmi kamarádek se stali lidé, kteří se potkávají, usmívají se, ale neznají se. Ale vlastně tak to bylo vždycky. Jen některým z nich spadly ty růžový brýle a teď vidí tu realitu.
A já stojím nad tím vším, šklebím se a říkám jim: "Kdo nic nečekal, o nic nepřišel." .
Jsem tedy zlá?

Asi jo.


Chtěla bych mít super dokonalej život. Chtěla bych mít miliony... miliardy, sexy přítele, milující děti, spoustu psů, koček, papoušků, audinu, barák... vilu! Tchýni, která mě zbožňuje, milující přátele... chtěla bych mít dvacet pět, mít za sebou studium bakaláře, mít tohle všechno ostatní, super práci, být oblíbená a byla bych šťastná. Snad. Možná bych taková opravdu byla.
Tohle bych chtěla a možná by byl svět zase fajn...
Ale prozatím není.
Nic není fajn.
A ani já.

A už ani nemám sílu něco sem spát, jelikož je mi zle ze sebe samotné...
Takže konec. Možná se opět zdejchnu a budu přežívat někde jinde. Možná se opět ozvu a budu zde psát odlitky z mých zážitků, aby z nich měl někdo škodolibou radost. Ale dnes... Dnes už ne.


Víte co?
Nenávidím se.
A vy máte možnost říct mi, že je mě taky nemáte v lásce.

Rozmazaný pohled na svět,
Den za dnem běží,
To, co by chtěl člověk vědět,
Za život stihne jen stěží.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama