Čmuchací.

19. april 2011 at 23:54 | Neexistující. |  Útržky života
Z náhlého popudu osamocení a nicnedělání, beru do ruky ten kulatej obal od té dlouhé žvýkačky huba-buba, otevírám ho, zjišťuji, že tam nic není, a pak dlouhé minuty čmuchám a užívám si tu žvýkací vůni. Ne že by mi to nějak lezlo na mozek. Jde jen o nicneříkající vyjádření toho, že jsem na dně. Ano, až někdy potkáte člověka, který čichá k obalu od žvýkaček a ve tváři má zbožný výraz, věřte, že i on je na dně, neboť i já jsem na dně.


Ale nebojte, dlouho si mne zde neužijete. Jak říkám, z náhlého popudu nicnedělání - který je samozřejmě pouze milný, jelikož vždycky je co dělat - začínám blogovat. Nevím proč a nevím jak. Prostě to dělám, stejně děsně, jako většinu věcí v mém životě. Ale o tom jindy.

Dámy a pánové, jsem zatraceně ráda, že na dnešní velikonoce budu pryč. A kde budu? V Paříži. Ha. Záviďte a slintejte. Já si ještě pořád jaksi neuvědomuju, že tam jedu... tak trochu ignorace reality. Ale kdo se k to stará? Nikdo, samozřejmě. (Teď se zasmějte ubohým představám starších gymnazistů o tom, že tam vezmou nějaký chlast, zažijí spoustu romance a poblijou se na Eiffelovce. Tolik k dennímu programu.)


No... co říct? tuhle otázku si pokládám často. Až moc často. Vlastně... zatraceně často. Je to otázka, která se všude objeví, vleze sem, usídlí se zde a klíčí... pak z otázky - co říct? - vyroste obr gigantických rozměrů.


Abyste věděli, zpátky k Paříži ještě jednou, mám pocit, že z naší rodiny jsou všichni rádi, že jedu pryč. Fajn, jistě, máti si neodpustila tisíce slov na téma, kolik peněz do mě vrazila, kolik to ještě bude stál a kdesicosi. Sestra se se mnou pro změnu nebaví, nebo jsem jí zakázala vzít si jedny sušenky, bratr... bratr je zcela fascinovám počítačem a internetovými hrami. Je mu, prosím, pět. Táta je v zahraničí a babička... snad babička jediná má opravdu velké nadšení z toho, že jedu do Paříže, jelikož ona sama tam byla a podle jejích slov je to tam bezva. Babička o všem říká, že je bezva...

A babička, i když to možná není úmyslný, otevírá staré rány. V našich městských listech, co vychází cca jednou za měsíc se objevila ONA. Nemusíte ji znát, je to vlastně jedno... ONA kdysi bývala moji BF, vždycky, všude, napořád... Byly jsme nerozlučná dvojka. Teď ze sebe musíme mačka pozdravy a škrobené úsměvy. Babička přede mnou hodila novinové listy a řekla, ať se kouknu, jak je ONA úspěšná. Já zřejmě nejsem. Asi ne. Vůbec. Pro babičku zřejmě nejsem tolik úspěšná, jako ONA. A přece... všichni v rodině ví, že my dvě jsme spolu na nože. A babička tenhle fakt ignoruje. Možná je to tím, že si tykají a jsou dobré kamarádky. Ha ha ha.

Mám dost. Nervy v kýblu, žádná radost z Paříže... kruhy pod očima.
Víte, lidi, život je svině.


A jelikož tohle byl náhlý popud blokování a je zcela beze smyslu - což mi samozřejmě vůbec nevadí - říkám tohle:
JDĚTE. VŠICHNI. DO. HAJZLU. tečka.

Špatné sny.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Borůvková Borůvková | Web | 20. april 2011 at 16:04 | React

Vím, jak se cítíš.. Aspoň že ta babička.. ;)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement