666 - volejte, tam Vám poradí.

11. april 2011 at 23:46 | Neexistující. |  Útržky života
Jsem sarkastická. Jsem odkopnutá a to bolí. A i to bolí... Všechno okolo mě se spláclo do nějaké hrudky pocitů. A to je vlastně celé hodně směšné. Neměla bych se tak cítit. Ne. Prostě už ne. Měla bych... - cokoliv jiného. Měla bych být vlastně ráda za to, co mám. Měla bych být snad i šťastná a spokojená a já nevím, co ještě. Měla bych být prostě jiná. Měla bych se chovat jinak.

Posunuli jsme se pryč. Zbytky lidí, co nikdy neměli existovat. Smutek v očích a jizvy na duši. Dobře známej pohled na svět. A se zapalovačem v ruce to bolí míň. A když se koukneš do zrcadla, koukají tam na tebe oči unavenýho člověka, kterého neznáš a nechceš znát. A přece to seš ty. Posraná pokrytecká svině.
Odejdeme pryč. Papíry zejí prázdnotou, myšlenky se pletou. Vzpomínky mizí.
Je vtipné, říkat, že mám mezipaměť, která se každou sobotu vymaže. Vtipné do té doby, než se tyhle kecy nestanou realitou. Začínám zapomínat. Nevím jak, nevím proč. Pravda, zapomínala jsem už dřív a to co jsem zapomněla jsem zapomněla taky, ale teď... co bylo minulý týden? Co se dělo? útžky něčeho, co nedokážu někam přiřadit. A to mě děsí. Děsím se sama sebe... toho, co se mnou je... toho, co ze mě zbylo. Kdo jsem, když ne já?

Třikrát po sobě. Pak to budete milovat.
Ain't no bitch who can do it like me...
Věčná otázka.


pojďme zemřít mladí.


tyhle výkyvy nálad mě jednou zabijou. možná dřív, než budu sama čekat. třeba mě zabijou už zítra... dřív než moje máti za známky na čtvrtletí. Ale kdo to řeší? Tohle je přece jenom život, tady si můžu dovolit chybovat... neřešit to... pojďme si užít něčeho jiného.
absolutně bezdůvodně jsem se zamyslela nad tím, proč tohle dělám. proč lezu na blog.cz, otevírám tyhle stránky, píšu sem, stěžuju si na nespravedlivost života, umírám touhou po venkovním světě, kterého se bojím, který nenávidím... ptám se sama sebe, pro tohle, sakra, dělám. a i když tím zabíjím nespočet minut, odpověď nepřichází. stojím tu na mrtvém bodě a utěšuju se tím, že odpověď není třeba.

proč se trápit zbytečnými otázkami?

touha po něčem, co stejně nedokážu. bezmezná touha někomu se svěřit, uvěřit, že to, co lidi říkají, i tak myslí. už nějakou dobu toužím někoho pasovat na svoji "BF" z náhlého popudu samoty. i přesto, že vím, že to bude bolet, až se zase něco stane. i přesto, že mě ta nová "BF" bude nutit se otevřít. a i to bolí. a nejvíce mě bolí, mrzí, sere že toho, koho bych si přála jako "BF" je člověk nejméně vyhovující. člověk, který tohle privilegium už jednou využil a pak ho dohodil.
tak to je. člověk by se neměl dělat zranitelným. pojďme si tedy hrát na uzavřené, nutit se do různých věcí a usmívat se, říkat fajn, když to není fajn a nosit sluneční brýle s pocitem, že vypadá skvěle.

smějte se. je to směšný. jsem směšná. jsem ubohá. jsem. a ještě budu. směšné.


nikdy to nebylo tak lehký. nikdy si nikdo nemohl říct "tak fajn, půjdu postavit velkou čínskou zeď". Ne, takhle lehký to nikdy nebylo. tyhle ty velký úkoly, které toužíme splnit... těžká věc. naopak je zase hodně lehké říct si "nechám to být, i tak je to fajn". Jo, to je strašně lehký. a víte, po jednom neveselým rozhovoru s jedním člověkem... pojďme mu říkat Vé.
Vé. říká, že bojuje za život. I poté, co na jeho narozeniny umřel kamarád a on v tom nějak byl... i po té, co se jeho kamarádi k němu otočili zády. i poté, co se znovu a znovu u něj potvrzuje že život není lehký. Vé. říká, že bojuje. že se jen tak nevzdá. že se nikdy nesmíří se smrtí, s ničím takovým. že bude bojovat a žít...
a pak jsem tu já. slečna ubožačka neexistující, ta, která to vzdala a teď se jen nečině plácá na svém písečku v marné touze udělat z písku hrad. ta, která tvrdí, že se se vším smířila, přijímá život jaký je, nic nechce, po ničem netouží, neočekává, že by se kvůli ní lidé přetrhli... sedí tu a plácá si své vzdušné zámky.
směšné. přesto jsme s Vé. našli nějakou tu společnou řeč. zatím co já se utápěla pomalu níž a níž a on mě povzbuzovat, ať bojuju, stalo se, že jsem si uvědomila, že jsem opravdová... nicka.

a to zapříčinilo to, že jsem propadla nostalgii a sentimentu. vytáhla jsem stará alba s mou osobou, smála se... své naivitě v té době. nebrečela jsem, brek je pro ubožáky. (a já jsem vlastně co?) pak jsem vlezla do tohohle archivu a smála se tomu, co jsem zde psala. kde jsem strkala všechny ty problémy v té době? zbaběle jsem se upínala jen na to dobrý a i to nevydrželo moc dlouho. psala pozitivní články ve snaze zahnat tu samotu ze sebe? co já vím... nevyznala jsem se v sobě předtím, nevyznám se i teď.
život se mi určitě směje. Hajzl.


po tom všem, co jsem prožila, jsem si myslela, že je to snad vše, co mě může potkat. zažila jsem to, co jsem mohla zažít... snad. do té doby, než jsem potkala Pana X. Víte, kdo je pan X.?
Ne? Nevadí... o něm zas příště, až v sobě budu mít svoji obvyklou dávku sentimentu a nostalgie.

Falešné úsměvy, milá pohlazení,
Žijeme krátce, život se mění.
Stojíš tu na rohu, ruce se ti třesou,
Další várky perníku? Snad pryč tě odnesou…
(Obzvláště zvláštní. Jsme ovlivněna Mementem, co čtu. Shit.)
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 jen-ruff jen-ruff | Web | 13. april 2011 at 21:59 | React

Všichni bychom se měli někomu občas otevřít. I když to může bolet. Jinak bychom se utopili sami v sobě....

2 jen-ruff jen-ruff | Web | 13. april 2011 at 21:59 | React

sakra. proč. to to tu jenom píšu? promiň. Smaž to. ale nemůžu si pomoct, souhlasím se vším, cos napsala.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement