April 2011

Čmuchací.

19. april 2011 at 23:54 | Neexistující. |  Útržky života
Z náhlého popudu osamocení a nicnedělání, beru do ruky ten kulatej obal od té dlouhé žvýkačky huba-buba, otevírám ho, zjišťuji, že tam nic není, a pak dlouhé minuty čmuchám a užívám si tu žvýkací vůni. Ne že by mi to nějak lezlo na mozek. Jde jen o nicneříkající vyjádření toho, že jsem na dně. Ano, až někdy potkáte člověka, který čichá k obalu od žvýkaček a ve tváři má zbožný výraz, věřte, že i on je na dně, neboť i já jsem na dně.

666 - volejte, tam Vám poradí.

11. april 2011 at 23:46 | Neexistující. |  Útržky života
Jsem sarkastická. Jsem odkopnutá a to bolí. A i to bolí... Všechno okolo mě se spláclo do nějaké hrudky pocitů. A to je vlastně celé hodně směšné. Neměla bych se tak cítit. Ne. Prostě už ne. Měla bych... - cokoliv jiného. Měla bych být vlastně ráda za to, co mám. Měla bych být snad i šťastná a spokojená a já nevím, co ještě. Měla bych být prostě jiná. Měla bych se chovat jinak.

Posunuli jsme se pryč. Zbytky lidí, co nikdy neměli existovat. Smutek v očích a jizvy na duši. Dobře známej pohled na svět. A se zapalovačem v ruce to bolí míň. A když se koukneš do zrcadla, koukají tam na tebe oči unavenýho člověka, kterého neznáš a nechceš znát. A přece to seš ty. Posraná pokrytecká svině.
Odejdeme pryč. Papíry zejí prázdnotou, myšlenky se pletou. Vzpomínky mizí.
Je vtipné, říkat, že mám mezipaměť, která se každou sobotu vymaže. Vtipné do té doby, než se tyhle kecy nestanou realitou. Začínám zapomínat. Nevím jak, nevím proč. Pravda, zapomínala jsem už dřív a to co jsem zapomněla jsem zapomněla taky, ale teď... co bylo minulý týden? Co se dělo? útžky něčeho, co nedokážu někam přiřadit. A to mě děsí. Děsím se sama sebe... toho, co se mnou je... toho, co ze mě zbylo. Kdo jsem, když ne já?

nobody knows.

4. april 2011 at 0:09 | Neexistující. |  Útržky života
Věci, které nabraly spád, který nikdo nečekal. Společnost se hroutí a všude okolo řeči, tiché, špatné pomluvy a tajná tajemství o všech. Kamarádství na věky. Podej mi ruku a buď mým přítelem. Podej mi ruku a sežeru tě. Pojď směrem do pekla. Pojď a neboj se. Patříš mezi nás, ty špatné, bez duší, bez svědomí, mezi ty černé lidi, unavené každodenní přetvářkou, co jsou moc slabí na to, aby s tím něco udělali. Místo toho tady budou sedět a mučit sami sebe. A vlastně i to je dobře. Bolest je dobrá věc. Zatraceně dobrá věc. Takže pojď, pojď do pekla...