Vyhodnocení: nežádoucí.

12. march 2011 at 1:18 | Neexistující. |  Útržky života
Japonsko se hroutí, konec světa nastává. Jízlivost na každém kroku. Není to sranda, není to prdel. Je to zatracený průser, abyste věděli. A my tu jen tak sedíme, čumíme na ty zatracený videa a ptáme se sami sebe, co je nám vlastně po tom, když s tím nic nemůžeme udělat. Leda tak na to vést ohromné debaty a připadat si strašně informovaní. Samozřejmě. Jak jinak. Pojďme tedy vést ty úžasné debaty o strašné katastrofě, neboť o ničem jiném se už ani bavit nedokážeme. Už ne. Jelikož my už se neznáme. Tak je to.



Ano, tak je to. Já neznám je, oni neznají mne. Tajné šeptandy, tisíce tajemství a vždy nějaké prozrazení. Tiché pohledy, závist a podivná prázdnota. Cítím se prázdná. Nevýslovně prázdná. Nejde o to, že bych... že bych toužila nosit nějaké další tajemství v sobě. Možná. Jde prostě o to, že... pravděpodobně nejsem ta pravá, které se dá věřit. Asi. Už mi nikdo nic neříká. Teď - jsem co? Tichá, stará vrba, po které ani pes neštěkne. A ne že bych po tom nějak toužila, ale... je to... bolí to.

Fajn, když já nevěřím někomu, je to moje věc, ale když člověk nevěří mě a dává mi to nějak najevo... tedy vlastně nedává, ale já se to vždycky nějak dozvím... tak to bolí. Mrzí mě to. A otázky - proč jsem tak špatná? Co jsem udělala? A já vím, co jsem udělala. Příliš jsem soudila. Vynášela soudy, které se zřejmě někomu nelíbili. Asi. Možná. Co já vím?

Cítím se prázdně.


A život jde pořád dál a dál. Nic se nezastavilo. Další katastrofy, hádky, tajemství, nepřátelství, přátelství. Všechno vypadá stejně a já si zase připadám jako v jiném světě. Lidi, které jsem měla ráda, najednou nemám. Opovrhuju jimi, snažím se jím vyhýbat, snažím se s nimi omezit svůj styk a i to bolí. Jelikož... jelikož co?
Nevím. Nevyznám se v sobě. A ani nechci. Kdybych se v sobě měla vyznat, znamenalo by to to, že bych se musela podívat do sebe. Zamyslet se nad sebou, přemýšlet... Přemýšlení je na nic. Vždycky přijdu na něco, co se mi nelíbí a znechutím si to celé ještě víc. Proč řešit něco, co už dávno vím? Jsem ubohá. Jak jen to jde. Jsem tak falešná, až to bolí. Na každou stranu rozdávám úsměvy, jsem milá, falešná a podrážděná. Často také v hluboké depresi. Posloucháme řeči, cítím se prázdně a melancholie kolem mě pluje jako můj osobní sluha. A už nic není jako dřív.
A jsem jiná já, nebo oni?


Uteču, schovám se, nikdo mě nenajde.
Pryč od všeho...

K dalším morálním pokleskům.
Mám tři jazyk. Francouzštinu, angličtinu, češtinu. Neumím ani to, ani to, ani to. Ale to nevadí, vždycky můžu rozhazovat rukama, kreslit a hrát si na pitomečka. A do dalšího roku si přiberu i španělštinu. Ha. Doma se pak nezávazně budu učit italsky a mám někde v zadu, ve své mysli, ukryté i základy ruštiny. Chybí japonština, němčina, polština... Hm-mmm. Jazyková destrukce. Velká akce. Budu mít předmětů nad hlavu, nebudu mít žádný volný čas, nebudu umět nic pořádně, ale to nevadí, jelikož někdy v budoucnu budu moci tvrdit, že jsem se kdysi učila tyto jazyky...
A to je přeci fajn, ne?

Obdivuju svoji mámu. V tom nejhorším slova smyslu. Obdivujuji za to, jak se o všechno dokáže... postarat. Za to, jak chodí do práce, z práce, za to, jak sedí ve sklepě a kouří, za to, jak jenom sedí a čte, nebo dělá věci z korálků. Obdivuju ji za to, jak nám všem dává najevo, jak nás má ráda. Obdivuju ji. Maximálně.
A přijde mi to k smíchu. Ve škole slýchám, jak se kde kdo pohádal se svoji matkou. Pohádal! Já se s mámo nehádám. Kromě pozdravu, když přijdu ze školy a když ona sedí ve sklepě a já se nakloním a houknu čau, a kromě teatrálního unaveného pozdravu na dobrou noc, si nic neříkáme. My vlastně jen tak žijeme ve společným domě a míjíme se. Známí neznámí. Naprostá vyhovující atmosféra na všech frontách... Někdy.
Někdy bych si přála mít mámu, která by za mnou přišla, objala mě a zeptala se, co se děje. Někdy bych chtěla mít mámu, která neříká jen "ahoj", "dobrou", "tady máš", "umyj nádobí"... Někdy bych chtěla, aby to byla máma v tom americkým slova smyslu. Ta dokonalá máma...
Chtěla bych, aby se semnou moje máma hádala.

A. už není A. Je to někdo jiný. Člověk, kterého neznám a ani nechci znát. Jsme kamarádky, které nejsou kamarádky. Nejsme vlastně nic. Už ne. Pouze osoby, které se kdysi znaly, které možná byly i kamarádky, ale teď... je to jen další osoba. Další loutka v mém životě, které tam je a není. Faleš a ubohost dnešního světa. Není nic lepšího.

A počasí je taky na nic. Chtěla jsem ven, chtěla jsem pryč a počasí se zkazilo. Všechno se kazí, všechno končí, končí, končí… A člověk jen sleduje, jak mu život plyne mize prsty, dívá se na svůj život a neví, co s ním. Připadá si jaksi nepatřičně.


Ach, pryč s těma nemístnýma řečma. Je to o ničem. Pojďme předstírat, že jsem vyspělí, geniální a nadčasoví a pojďme se bavit o tom Japonsku. Jako dospělí. Jako důležití lidé. Jako někdo, kdo si myslí, že tlachání o Japonsku, Japonsku nějak pomůže.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Pan Unáhlený Pan Unáhlený | Web | 12. march 2011 at 2:52 | React

S těma jazykama jsme na tom úplně, ale úplně do posledního písmene stejně. BLBLAunáhlenej, táhni spát!

Promiň, napsal bych víc, ale jeden debil mě vyhazuje.

2 Jenn Jenn | Web | 12. march 2011 at 14:48 | React

Nevím  kdo jsi, ale poznávám se v tobě. Při čtení článku jsem uvažovala, jestli jsem ho nepsala sama, tolik mi mluví z duše.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement