Kterak se Slečna Neexistující opět zklamala.

7. march 2011 at 23:46 | Neexistující. |  Útržky života
Aneb mé včerejší, potažmo dnešní ztroskotání na ostrově opilosti,
nevědomosti a lítosti. Člověk by řekl, že vždy, když onen ostrov navštívím, budu na něj mít vstup zdarma, ale pokaždé, když se něj vylezu, po mě někdo něco chce. A já pomalu mizím, mizím, mizím...

Tyhle řádky byly napsány včera předevčírem večer. Dnes večer se cítím ještě hůř a k tomu na mě útočí zavánějící otázky od lidí, kteří... "mají starost". Ha ha ha.



Pam, pam, pam. Řádky nahoře byly napsány včera. Dnes je dnes. Což znamená, že jsem mé skutky minulé prodiskutovala s lidmi, kteří s tím mají a nemají vůbec nic společného. Dostala jsem tisíce různých pohledů na věc, tisíce slov útěchy, nadávek, a je to stejný, stejný jako dřív. Vůbec nic se nezměnilo. A je pozdě na lítost.


Začíná se stmívat. Svižným krokem míříš do kopce a pak zase z kopce, na očích brýle v ubohé troufalosti hrát si na někoho jiného. Stmívá se a ty přidáváš do kroku. Zbývá hodina. Jeden krok míjí druhý a pak - přesně na minutu přesně - zvoníš u dveří, odhazuješ batoh, vítáš se s lidma, které jsi nikdy neznala, ale to nevadí, jelikož pro tuhle noc se všichni známe. Kýváš na pozdrav, bereš si peněženku, batoh necháváš na chodbě a společně s neznámými mířím pryč.
Tma padla na město a vaše hlasité kroky ničí okolo ní ticho. Ale to nevadí. Pro tuhle noc jsme se rozhodli být vzpurní. A nebo ne. Vy jsme vždycky byli vzpurní. Míříme ke kulturáku, čekáte a když přichází i ten poslední, míříte do Bily. Nakupovat. Každý něčím přispívá, spousta peněz padá do rukou jednomu z vás, který mizí ve dveřích Bily a po chvíli se vrací, v ruce drahocenný alkohol. Všichni jásáte, všichni křičíte, jelikož je to fajn. Pro dnešní noc je to moc fajn.
Vyrážíme zpátky ke kulturáku. Otvíráte první flašku, která koluje a koluje a koluje, první flašku následuje druhá. Úsměvy, pozdravy, chichotání, nohy se stávají o něco nejistější. A je to příjemný pocit.
Dorážíte ke kulturáku a jdete dovnitř. Organizátoři se zle dívají, ale to nevadí, jelikož jsou to jen organizátoři. Míříte do sálu a sedáme si. Smějete se, bavíte se, nadáváte na to, že tu měli být dávno nějací předskokani. A je nám zatraceně dobře. Další flaška putuje dokola.
Tu se jich pár zvedá a jde, po chvíli se vrací s krabičkami, zapalovači, na tvářích spokojený úsměv. Část nás vyráží ven. Blahocený doušek pití a pak několik netečných a tichých minut s cigaretou - to dělá dobře. A to je taky fajn, jelikož ti to o hodně zlepší náladu.
Vracíš se a svět je o hodně růžovější. Potkáváš další lidi, kteří neznají tebe a ty neznáš je, ale to nevadí, jelikož dnešní večer je hodně fajn. Společně se zdravíte a jména hned upadají do zapomnění. Nějaký neznámý kluk se k tobě podivně tiskne. A tobě to nevadí, jelikož je to fajn. Míříš ven a dáváš si další cigaretu... Společně s dalšími, které neznáš. Vracíš se zpět, první předskokani jsou zde, hrají a ty tancuješ jak o život. Nohy se zběsile pletou, jednou o druhou a jedna ruka ti šahá na zadek. Neznáš tu ruku, ale to nevadí. Dnes nevadí vůbec nic.
A znovu ven, pro další cigaretu, kdosi ti strká něco na pití a ty piješ, je co hrdlo ráčí a je zas o něco teplejš. Míříš znovu k pódiu.
A pak svět dostane ten špatnej odstín...

Vidíte, zní to o moc hezky. Vážně. Krásně. A přestože jsem vynechala pár důležitých detailů, je v tom pravda. Jsem jaká jsem. A jsem.

Probudila jsem se u kamarádky, aniž bych věděla, jak jsem se tam dostala. Dozvěděla jsem se, že A. se vykousala s R., svým bývalým klukem, přestože na Punkáčích byla s M. Ale to přece nevadí. H. stihla vykousat tři kluky. Nějak jí bylo jedno, co si o í všichni myslí. Pak šla domů s D. a dál už nevím nic.
Já...? Paměť jen na ubohé začátky, které nejsou nijak pestré, ale začíná to jimi. Jistě by se tu našla spousta lidí, kteří byli přítomni, když jsem tam zrovna nebyla já. A nebo byla. Matné záblesky něčeho, čemu se říkají vzpomínky. Rozhodně jsem ovšem nedopadla tak špatně, jako R., který si po svém vystoupení zalezl na záchod a vylezl až o dvě hodiny později, čímž pravděpodobně propásl všechno. Má taky okno. Větší a horší než já.
Já si myslím, že alespoň něco vím.
Myslím...

Radši nemyslet nic. Nemyslet, žít, zapomínat. bez předsudků, bez výčitek. Možná, kdybych měla šanci, bych ten večer udělala úplně jinak. Možná bych zůstala doma a dívala se na něco. Možná bych tolik nepila. Možná... prokleté slovíčko možná. Kdo stojí o možná?

Všechno už se stalo, všechno je dáno - ano, ne, ber, nech být - žádné možná.


Chci sladkých deset let... Chci, aby všechno bylo fajn. Chci.
Chci toho opravdu tak moc?

Konec. Tečka, vykřičník, otazník.
Víc už vážně nezvládám.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement