I've got more wit, a better kiss, a hotter touch, a better fuck.

1. march 2011 at 22:45 | Neexistující. |  Útržky života

Vrátila jsem se domů. Z hor. Před dnem a osmi hodinami - plus mínus.
Jaký je rozdíl?
Chci zpátky na hory. Chci ZPÁTKY! Chci za těma horákama, kteří se s ničím nepářou, věčně jsou na horách a prostě... žijí. Nechci problémy, nechce řešit sto-deset věcí okolo školy, přátel, chystaných akcích a bůh ví okolo čeho ještě.
Je to zvláštní. Jednu chvíli prožíváte chvíle naprostého uvolnění a ignorace reality a v druhé chvíli ležíte tváří k zemi a jste... zničeni. A zbudou jenom zatracený vzpomínky, který vás budou užírat a připomínat, něco, co bylo a pravděpodobně nebude. K tomuhle bych snad mohla říct - KDO, KRUCI, POTŘEBUJE VZPOMÍNKY, ŽE?


So now?

Zpět k řečem, které zvednou náladu? K tak úžasně pokryteckým řečem, k úžasné řeči, kde každé slovo je jedna pouhá a neskonalá lež? Což o to, problém mi to nedělá, zjišťuji totiž, že dokážu krásně lhát. Bez žádného pocitu studu, strachu z odhalení, nebo ze špatného svědomí. Dnes vám můžu slíbit cokoliv, zítra budu tvrdit, že jsem nic takového neudělala a pozítří vás nebudu znát. Taková jsem. Na jedno použití. Jednou - a nic.

blá blá blá, vyžívám se v depce. Vyžívám se ve svých chmurách. Dělá mi to maximálně dobře, jelikož miluju tyhle ty nálady, kdy mám chuť... chuť dělat divný věci. Kdy mám chuť na všechny křičet, kdy mám chuť utéct pryč, kdy mám chuť zalézt do kouta a nikdy odtamtud nevylézt z velkého strachu ze světa. Z lidí... z pocitů... ze všeho.
Hm-mm. Naprosto ojedinělé řádky. Jsem na sebe hrdá. Co jsem dokázala? Nic, nic, nic. A všichni ostatní dokazují to stejné. Mluvím k tisícům lidí a někdo mě neposlouchá. Řeknu skoč a oni stojí. A pak je stejně strhne ta řeka... jenomže to jim nevadí, víte. Komentují to slovy "musím si natlouct, udělat nějakou chybu, abych se z ní pomohla polepšit". Tohle oni říkají. A dělají chyby. Dělají tisíce chyb, vážně, a dělají je stále, žádné zlepšení, nic. A já taky dělám chybu. Spoustu chyb.
Miliony chyb. A dělám je stále. Protože chci. Protože musím. Protože to dělají oni. Protože jsem to já...
Tak je to. Nic se nezměnilo. Jsem pořád stejná, ubohá, a připadám si jiná. Připadám si, jako kdybych měla o dvacet let víc, jako kdybych v sobě nosila sto-deset tajemství, jako kdybych už nežila... A všechno tohle mě dusí a nutí mě to dělat... everything.

Chmurné řádky. Další. A bude jich ještě tisíce. Jak jinak.
Víte, miluju ten pocit, kdy mám na svých očích brýle a nikdo mi nevidí do očí a já se na ně dívám. Nepokrytě na ně čumím a oni vlastně o tom neví, jelikož mám svoje oči schované za brýlemi. A to je vlastně dobře, jelikož oči vždycky prozradí více, než chcete vědět. Vždycky, když se kouknete někomu do očí, najdete tam nějakou odpověď. Na něco. Na všechno. Na cokoliv. Oči prostě nedokážou lhát, tak je to.
Na horách jsem si koupila brýle. A já je miluju. A vím o nic, že mi z velké části vůbec nesedí a že jsem za ně zaplatila příliš mnoho a že je to vlastně k ničemu, ale jí ty brýle miluju. Jelikož jsou tmavý. Jelikož jsou červeno-černý a jsou moje. A jsou to brýle, skrz které se můžu dívat na lidi a nikdo mě nevidí. Nikdo mi nevidí do očí a nikdo nevidí, co mě rozežírá. Miluju sluneční brýle.
A kryju si jediné místo na sobě, které mě dokáže prozradit. Díky Bohu.


Mantra letošních zimních měsíců - Mrdat tučňáka do ucha. Amen.
Kdo zná - zná, kdo nezná, ať nechá být, stejně nepochopí, aneb pár převzatých hlášek ze seriálu, který jsem stejně nikdy neviděla a neuvidím, pouze cituji známé. Vůbec nevím, kde a jak se to vzalo, ale prý to někde bylo. V nějakým seriálu, asi. Co já vím. Každopádně je to skvělá nadávka. Už když jen začínáte tu větu... Mrdat... Ach, přivádí mi to nádherný šok uspokojení. (Vytěsněte z hlavy ty zavánějící myšlenky, nejsem taková!)
Je to skoro stejně dobrý, jako ty pokrytecká svině. Nebo zasraní sviňáci. Nebo pouze idiote. Nevím proč, ale když mi někdo začne nadávat to děvek a podobně, nic to se mnou neudělá, vážně. Ovšem v případě, že jsem nazvána něčím podobným - svině, idiot a tak, je to se mnou špatný. Nesu to vážně špatně. Ani nevím prčo, ale je to tak.
Mrdat.

Miluju tyhle rána, co jsou v poslední době. Ty rána, když svítí slunce, skoro nikdo není na ulici a já si tam tak vykračuju, s brýlemi, lehkou bundou a teplákami, v uších sluchátka, na vodítku pes a jdu si. Miluju ten pocit... který si snažím vsugerovat. Něco v tom smyslu, že mám na víc, víte. A taky miluju ten studenej vzduch. To, že když vydechnu, jde mi pára od úst. Miluju to. Vážně. Uspokojuje to něco ve mě. Něco zvráceného. Dávné vzpomínky na něco, co bylo a není. A bude. Vždycky u toho skončím. Jsem taková. A pak tu jsou výčitky a blá blá blá. Přednášku o správném životě si nechme na jindy, jde se chlastat...

... až v pátek, samozřejmě. Teď musím nahnat spoustu hodin spánku, jelikož to vypadá, že se v pátek-sobotu nevyspím. Nemám u koho, jak to tak vypadá. Přechodný plán zní - nasrat se k někomu. Závěrečný plán není. Jako obvykle. Velká akce Punkáčů končí ve tři ráno, podle řečí, co jsem zaslechla. Tudíž rozdíl mezi odjezdem autobusu do mého městečka a koncem Punkáčů jsou tři hodiny - plus mínus. A teď jakože - co? Pravděpodobně se nevyspím, nemám u koho. Možná to dopadne tak, že skončím na nějaké after party s lidmi, které nebudu znát a vlastně je ani nepoznám, nebo se budu toulat městem, nebo... co já vím! Každopádně to bude napjatý - a to hodně. Hlavně po příjezdu domů. Budu se dalších patnáct hodin snažit být... vzhůru a působit normálně. Doma bude máma, táta... všichni, což je ještě horší. O moc horší. Je to zatracený. Je to podělaný a já vůbec nevím, jak to zvládnu.
Což znamená, že to nezvládnu. Nikdy jsem nezvládala velký akce. Vždy jsem skončila-áááááá. tečka. Není nutno rozebírat.


Zpět k zatracenému životu a přežívání.

A. změnila kluka. Opět. Tedy... vlastně nezměnila. Vrátila se ke klukovi, kterého předtím označila za prasáka. Vypadá... spokojeně.
H. plánuje velké věci. Opravdu velké. Tak velké, že mám chuť ji jednu vrazit. vlastně mě tahle chuť nikdy neopouští, pořád ji v sobě mám... někde schovanou.
Ostatní osoby jdou tak nějak mimo mě. Vlastně všechno jde mimo mě a já bych tady vlastně ani A. a H. nezmiňovala, kdyby mi tak nějak nepřipomínali mě a mé... vysoké cíle. Ha. Jak ušlechtile to zní, že? Realita je ovšem úplně někde jinde.

So now?
We´ll fuck everithing.

Tuhle otázku si pokládám pořád. Co teď? Takže teď? Znamená to, že přítomnost skončila, jdeme za budoucností. Co bylo - bylo, zabývejme se něčím jiným. A víte, jakmile si řeknete tuhle otázku, začne vás zřejmě trápit i to co kdyby... A to je ještě horší. A pak si lžete sami sobě do očí, že je všechno fajn. Nalháváte si tisíce věcí, nalháváte si všechno. A je vám taky všechno jedno. Žijete ve své pohnuté realitě....


Dost bylo filozofických žvástů, neb jsem zjistila, že jsou stejně k ničemu.
Já tu klidně může vyřvávat - jděte mrdat - a vy to uděláte? Ne, samozřejmě.
Klidně to můžu řvát - jděte chlastat - a taky nikdy nepůjdete.
Přesto si to přečtete, jelikož vás to chytne.
Když ovšem napíšu - přestaňte živořit (nebo něco v tom smyslu) - neposlechnete mě a pomyslíte si, co je to za krypla, který vám tady chce kvákat do života, že? Samozřejmě. tak to chodí a chodit bude. Lidi jsou pokrytci a hnusáci.
Jo, jsme to ale úžasní.


A víte co?
Pojďme si společně zalhat, to nám jde ze všeho nejlépe...

Mějte se famfárově!
Haha.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement