i tried to drown my problems - but they can swim.

14. march 2011 at 22:46 | Neexistující. |  Útržky života
Seděla jsem vám venku. Bylo krásně, slunce svítilo, otravný mouchy začaly otravovat (nebo to možný byl jiný obtížný hmyz), všude hluk, kouř, smog a podivný stísněný pocit. Seděla jsem před barákem a čučela na silnici skrz své geniální brýle, které mi nesluší, ale to nevadí, jelikož je zbožňuju, a snažila se přijít na to, co před tím domem vlastně dělám. A pak projel kolem. Naprosto nedostižný, naprosto úžasný a naprosto dokonalý... Harley. (Musel to být Harley, neboť neuznávám žádnou jinou motorku.) Možná. Ale asi jo. Harley. Projel si to naší ulicí s patřičným hřmotem a okázalostí a pak zase zmizel.
A já dál seděla před naším barákem a čučela na silnici skrz své geniální brýle, které mi nesluší, ale to nevadí, jelikož je zbožňuju, a užívala si toho krásného doznívajícího zvuku. Miluju zvuk motorky. Miluju. Protože miluju motorky. Miluju adrenalin, miluju ten krásný pocit, když jedete a vítr mám cuchá vlasy, takže pak vypadáte ještě hůř. Ale miluju to.
Miluju toho Harleye, který projel naší ulicí a zanechal ve mě nějaký dojem.
Jo.
A stejně jsem tam pak dál seděla s těma brýlemi, které zbožňuju a které mi nesluší.
Je tu jaro.


Což znamená, že všichni nadrženci můžou vylézt z nor a... Tečka. Netřeba rozebírat, netřeba rozvádět, chytřejším to dojde, blbější ať jdou někam.


Mám náladu pod psa. A ještě níž. I pod kočku. A pod koně... a tak dál. A jelikož když někdo řekne, že má náladu pod koně, nezní to vůbec dobře, zůstaňme u toho, že mám náladu pod psa. Divný. Mít náladu pod psa... Nicméně se přesuňme z úvah nic neříkajících na řeči neříkající. Je v tom patřičný rozdíl, který pravděpodobně vy nepoznáte, ale to nevadí. Já jo. Ha. Samozřejmě. Já jsem tady ta hlavní, přece.

Zrovna jsem byla tázaná, jaký jsem měla víkend.
Dámy a pánové, kromě úžasných vstávaček okolo desáté hodiny, šel celý víkend do hajzlu. Tečka.
Nejenže jsem se stačila pohádat s každým, kdo se ke mě přiblížil byť jen na deset metrů, ale dokázala jsem, že jsem totální pokrytec a ta nejhorší osoba, jaká může být.
Také jsem došla k názoru, že populace se dělí na tři druhy lidí:
1) pokrytce
2) pokrytce
3) pokrytce.
Jo, těm chytřejším došlo, že šance, že jsou pokrytci je prostě velká. A žádná šance, prostě těmi pokrytci jste.
Tý jo, smůla, co?


(Dnes jsem opravdu hodně výřečná. Sveďme to na kofejn a držme se této nálady, nebo jinak sklouznu do deprese a to je ještě horší, nebo ještě hůř, budu optimista!
Do pytle.)

Abych to vysvětlila. Jsem prostě mrcha. Zatraceně velká mrcha. Dělám takový hovadiny... o kterých stejně vím, že jsou... nevyhovující, ale dělám je. Proč? Protože mě to baví? Vyžívám se v tom? Nebo tak nějak? Jak to mám, kurva, vědět?!
Prostě to ovšem dělám. Nedám se zastavit. Jsem falešná, až to bolí, jsem pokrytec do morku kostí. Jsem jaká jsem.
A to je ještě horší.


Zjistila jsem, že mi jde špatně ukázat prostředníček. Tragédie. Pamatuju chvíle, doby, kdy jsem jej bez problému vytasila a bez nějaké lítosti na někoho ukázala. O víkendu jsem zjistila, že když na někoho chci ukázat prostředníček, začne se do toho srát malíček. Je to špatný, hodně špatný. Co si má člověk počít?

Pravda, skáču tu od jedné věci ke druhé, ovšem jsem rozrušená, unavená a navíc potřebuju něco někomu sdělit. Je jedno co, mám prostě nutnou potřebu se vykecat. O něčem. O čemkoliv. Proto budou i další řádky strašně moc chaotické a plné nenávisti sama k sobě. A nebo taky ne.

Jsem svině. S andělskou tváří, snad. Na jednu stranu strašně moc podporuju kamarádku v
tom, co dělá, na straně druhé si myslím, že je to... děvka. A přesto jí říkám do očí, že ji za to nesoudím, jelikož... jelikož vím svý. Na jedné straně říkám, že je má nejlepší kamarádka, přestože vím, že tohle prostě nikdy nebude fungovat - neboť nejlepší kamarádky nikdy nebyly a nebudou - a jenom lžu. A když chce vědět, proč jsem na tom tak špatně a ptá se "co je? Svěř se!", odcházím pryč a říkám, že se jí prostě nemůžu svěřit, jelikož na to nemám.
Jenomže já na to mám. V sobotu jsem se - ano, nebyla jsem při smyslech - vyzpovídala člověku, kterého neznám ani týden a řekla jsem mu věci, které jsem neřekla lidem, která naproti tomu znám asi pět let. Vtipné na tom je, že jsem se svěřila člověku - klukovi - který usiluje o přízeň zmíněné kamarádky. Jo, prdel jak něco.
Je to malej svět.


Nenávidím se za to, jak jsem falešná. Říkám si, že nepotřebuju lidi k životu a přesto, když mě pak sami odkopnout, vždycky to bolí. Zatraceně to bolí a já nevím, co s tím.
Co s tím?
Radši nic.



Taky jsem se v sobotu zasmála lidské naivitě. Nebo jsem možná jenom hnusná. Brouzdala jsem po netu, přesněji řečeno jsem okouněla na FB a kde se vzala, tu se vzala, pozvánka na akci "Minuta ticha pro Japonsko", nebo tak nějak. A víte, kdyby to nebylo s Japonskem tak vážný - proč o tom vůbec melu? - tak bych jim tam všem těm zúčastněným napsala, jak jsou ubohý.
Myslíte si, že někdo v té době, kdy ta akce probíhala, tu zasranou minutu ticha držel? Nic nedržel, vůbec nic. A přesto se tam přidal.
A nebo to možná držel, co já vím... ale - jsem divná, vím - k čemu někomu bude, když budu držet minutu ticha?! Japonsku to asi vůbec nepomůže, samozřejmě a komu to prospěje? Nikomu! Země se nepřestane točit, Bůh nesestoupí na zem a neřekne: "Za to, že jste drželi minutu ticha, ušetřím Japonsko.". Ne, nic se nestane, vůbec nic. A přesto... neleze mi to na mozek. Vím, že se minuta ticha dělá při pohřbech a tak... tam mi to připadá rozumný, jelikož je to úcta. Tím nechci říct, že by si Japonci nezasloužili naši úctu, jenomže oni jsou tisíc kilometrů od nás vzdálení!
Upřímně řečeno, více prospěšní bychom všichni byli, kdybychom nasedli na první letadla, zaletěli tam a začali pomáhat. Ne, my tu budem sedět a držet minuty ticha.
Chá chá chá.

Ubohý.

Zpětné přečtení článku potvrdilo, že je to divný. A co je divný, to je moje. A jelikož tohle článek miluju, jelikož se neřadí k těm článkům, kdy se máchám v depresi a lítosti a v nespravedlivosti světa, spatří tenhle článek světlo světa a vy si budete šíleně rvát vlasy. Jo, přesně tak.
Nic už není jako dřív,
Rodiče odešli,
V domě chlív,
Hlava bolí, nohy se pletou,
Vše co udělali jsme
Vody odnesou.

Nad ránem zas
Oči podlité krví máš
A ubohé přání - zachránit nás
Se nikdy nesplní.


Zase do toho padám. Zase.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement