Hledá se ILUZE! Poznávací značka: vypadá nadějně.

2. march 2011 at 18:50 | Neexistující. |  Témata týdne.
Aha. Dokonalá témata týdne. Mám z nic dokonalou a upřímnou radost. Vážně. Zní úžasně a jsou úžasná. Co víc si přát?
Co třeba... ztratit iluze?

Pokus o divnou báseň.
Bez naděje na lásku,
bez šance na kompenzaci,
visí život na vlásku,
přemýšlíš - máš mu dát šanci?

Iluze jsi ztratila,
leží někde v kanálu,
slova, ta tě zradila,
probouzíš se sama
po ránu.

A v noci zase hledíš
sama z okna do dálky
stále jen zarytě mlčíš
nepřijímáš žádné dárky.

Iluze jsi ztratila,
teď další letí do koše
sklenice je plná vína
zvláštní pohled vrháš na nože.

Uprostřed místnosti
je křeslo jediné
v něm sedíš a piješ do sytosti
bez šancí zavolat rodině.

Ztratilas iluze,
snad můžeš za to sama
cítíš se uboze
tolik nechtěná, oblouzena.


Dnes a denně. Pořád, pořád, pořád dokola. Někdo se s tím vyrovná lépe, někdo hůře. Někdo to má lepší, někdo horší. Přesto jediné, co je na tom společného je to, že ztráta iluzí vždycky zabolí. Je to vždycky ta chvíle, ten okamžik, kdy nám z očí spadnou ty pomyslné růžové brýle, které nosíme většinu času na očích a něco se stane.
Iluze jsou něco, co si nalháváme. Slepě věříme v něco, co stejnak možná nebude a nalháváme si opak, věříme, doufáme, toužíme... Nosíme v sobě tisíce iluzí - ten člověk by mě určitě nikdy nepodvedl, určitě mě miluje, on by mě neopustil, říká si naivní holčina, po uši zamilovaná do kluka s hnědýma očima.
Co myslíte, že se stane?
Spadne za svých mráčků rovnou na zem, až se dozví tu krutou pravdu, že ji podvádí. Ztráta iluzí, té krásné naděje na něco lepšího, je naprosto... ošklivá věc.

Nejlepší - možná nejhorší - na tom je, že člověk se vždycky nějak sebere a znovu začne žít. A víte, vždycky, když si myslíte, že už ho nic nedostane, vždycky se něco stane a vždycky nám něco vezme iluze. I když si třeba nalháváme, že žádné iluze, představy o něčem lepší, nemáme. Vždycky se prostě něco stane, jelikož lidé jsou divná stvoření, kteří prostě mají divné potřeby... třeba si tvořit iluze a stávat se tak ještě více zranitelnými.
Snad se s každou ztrátou vrovnáváme lépe a lépe - dostáváme hroší kůži. Tam je to úžasné slovíčko snad, které nechá všechny na pochybách. Nikdo není stejný a jsou lidé, kteří se jednou spálí a pak už nikdy, jsou lidé, kteří se spálí tisíckrát a spálí se i znovu.

Snad nejhorší je to podle mě pro malé děti, které věří, že je všechno fajn, a pak nastane něco, co jim dokonale převrátí jejich život na něco úplně jiného. Rozvod rodičů, ztráta nějakého kamaráda, domácího mazlíčka, babičky, dědečka... Pravděpodobně pokud nikdy přijde o nějaké iluze už v děctví, jen tak se z toho nevzpamatuje.
Ach, mám s tím zkušenosti, věřte.

Hluboké zamyšlení o tom, co sem ještě strčím…



Už jsem to tady zmiňovala někdy, ale pro případné jednorázové návštěvníky...
Když jsem přestupovala na gympl, měla jsem jenom jednu nejlepší kamarádku, víte, a myslela jsem si, že je prostě všechno fajn. Že jsme to my dvě proti světu. Že nás nic nemůže zastavit. Bydlely jsme blízko sebe a chodily jsme spolu pořád ven, vlastně jsme si byly i hodně vzhledově podobné - často jsme o sobě tvrdily, že jsme dvojčata a snažily se oblékat stejně. A víte, jakmile jsem odešla na ten gympl, všechno se změnilo. Možná i já a ona, nevím, ale prostě... prostě se otočila a (bylo toho víc, ale není třeba rozebírat) jinak řečeno, vrazila mi kudlu do zad, tím, co pak dělala. Víte, někdy v tomhle okamžiku jsem ztratila iluze o kamarádství a důvěře, jelikož jsem si myslela, že to naše přetrvá navždy. Takový to úžasný kamarádství alá Amerika. A co z toho zbylo? Nic.
Bolelo to. Zatraceně to bolelo, cítila jsem se strašně podvedená. Ale tahle zkušenost mě naučila. Ztráta iluzí je u někoho možná dobrá věc. Já se třeba naučila být více podezíravá - pravda, nezní to moc dobře, ale co na tom.
S každým dalším rokem přicházím o další dětské iluze, které mám už od svých dětských let a které se ztrácí. Momentálně můj sen o dalším přátelství na život a na smrt mizí někde v kanále. A přestože to bolí, přestože víte... že si to tak nemůže brát, jelikož se to už stalo, jelikož už to tu tolikrát bylo… Prostě by to nemělo bolet.
Tak by to alespoň mělo být.

Nechci věřit v pravé přátelství…
Možná proto, že se bojím toho, že se znovu spálím, možná toho mám prostě dost.
Netuším. Nerada se nějak rozebírám.

No, abych to nějak zakončila, nechám promluvit DMITRIJE IVANOVIČE PISAREVA:
Slova a iluze hynou, fakta zůstávají.



Háha, další divný text.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 ~Me~ ~Me~ | Web | 2. march 2011 at 19:10 | React

jak pravdivý ... :-(

2 somebody somebody | Web | 2. march 2011 at 19:20 | React

Tu písničku miluju!♥
Jinak moc hezký a zajímavý článek, báseň se taky povedla.
Máš pravdu, že ztráta iluzí je asi nejhorší v dětství (viz. můj článek na téma). Rozvod rodičů dítěti určitě změní život, a né málo.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement