... and it piss me off.

25. march 2011 at 0:25 | Neexistující. |  Útržky života
Na světě existují tři způsoby jak mě morálně, psychicky a fyzicky zdeptat. Zaprvé: ukázat mi, že jsem nechtěná. Jo, tohle docela bolí. Zadruhé: říct mi, že jsem nechtěná. Ano, i tohle zrovna není nejlepší pocit. Zatřetí: Poslat mě doprdele. Nevím, ale to i když to slovíčko používám často já sama, jako nadávka a poslání někam mě to z neznámého důvody vždy nějak zasáhne.
Směšné na tom je, že vlastně chci být nechtěná, chci žít v tom světě, kde není přetvářka a všechno tohle. A když se přetvářka v tomhle světě, kde žiju já, sundá a někdo mi ukáže, že tady prostě nemám být, je po mě. Jelikož to bolí. Zatraceně to bolí a já nevím, co mám dělat, abych se té bolesti zbavila. Někoho zabít?
Další směšná věc na tom je, že já to dělám sama. A vždy se přitom cítím strašně moc spokojeně. Ano, ráda říkám lidem, že jsou nechtění. Možná tak snad uspokojuji svoje ego, nebo se říkám: "jo, to je super, tentokrát jsem to nebyla já, koho někam poslali.". A cítím se skvěle. Nadřazeně, naprosto úžasně, jelikož se cítím chtěná.


Nenávidím se za to, co dělám. Strašně strašně strašně moc se nemám ráda kvůli tomu, jak se chovám, co komu nalhávám a co nalhávám sama sobě. A nemůžu s tím přestat, jelikož lži se staly můj život. Zatracený život ztracené duše. A ani útěk prostě nepomáhá. Nic.

Proč není život jednoduchý, sakra?!

Potřebuju nějaké rameno. Z mého stavu úžasně optimisticko-sarkasticko-cynicko-ironického se stal pohled pesimisty a člověka ovládaného menší depkou. Není to tak velká depka a o to je to horší, jelikož ty menší jsou zákeřnější a nebezpečnější. Ha ha ha. Ne, všechny depky jsou hnusný. Nechci mít depky. Nechci se užírat. Chci žít.

A to nejde. Jsem v záseku mezi pravdou a lží, kdy si opět musím volit jednu cestu, po které opět nějakou dobu půjdu. Je to věc volby. Můžu jít na cestu pravdy, říct sama sobě všechno, přiznat všechno a přetrpět i to ve škole a venku, ty lidi, kteří budou předstírat starost, která se pak změní ve zlost, neboť něco takového ode mne nečekali a tak mě seřvou a pošlou pryč se slovy, že až se uklidním, mám se vrátit. Ale já se už nevrátím, jelikož nemám kam. Teď existuje už jen budoucnost.

Nebo si můžu vybrat lež. Nic by se nezměnilo, vše by bylo stejné, stejné jako to bylo a bude. lži, přetvářka a občasný kopanec do duše, který si kompenzuju na slabších. Zní to lákavě?
Už nevím...


V sobotu byl u nás karneval. Vzala jsem tašku, peníze, bráchu, sestru a šla. Nechtělo se mi, jenomže Velká Máma přikázala. Šla jsem a mlčela. Vlastně jsem i čekala, že to bude takový, jaký to bylo. Spoustu známých a neznámých očích. Lidi, které znám a neznám. Zdvořilé pozdravy a touha rychle utéct. tak to bylo. Chtěla jsem pryč, chtěla jsem odhodit ten úsměv a zakřičet na ně, ať jdou někam, i s těma falešnýma úsměvama.
Ale oni nešli. Pořád tady jsou. Budou tady a budou. Moje noční můra.
Přesto jsem přežila. Opět.
Prošla jsem si tím a žiju. Opět.
zvykám si na to. Pořád stejně opakující se proces. Bolest, bolest, nicota, zlost, nenávist, život. Co jiného?


Zítra, nebo vlastně už dneska, jsem měla jít na pochod. Patnáct kilometrů. Těšila jsem se. Zatraceně jsem se těšila, jelikož jsem mohla jít s lidmi, kteří mě neřeší. Nechtějí mě řešit, jelikož řeší sebe. velkolepé plány na chlastačku a bůh ví co ještě. O následném rabování školy nemluvně. A všechno to znělo tak skvěle... do té doby, než se to celé sesypalo. Jako domeček z karet.

A jsem tu zase jenom já, s tím divným stísněným pocitem osamělosti a stísněnosti, přemýšlení nad životem. Něco opět není v pořádku. A falešné úsměvy a lži přetrvávají. A mě to unavuje. Cítím se unavená. Fyzicky, psychicky, společensky... jakkoliv. Opakující se dny, věci, pořád to stejné, furt dokola.



Chtěla bych pryč a chtěla bych zůstat. Plná rozporů,plná emocí, které nezvládám. Chci... všechno a nic. A jsem jaká jsem a nikdo nic nezmění.
Pryč.
A to ještě není vše...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement