I am OFFLINE! That´s bad.

6. february 2011 at 0:16 | Neexistující. |  Neexistující slova.
Tisíce věcí. Tisíce hvězd. Podívej, sníh taje. A cesty jsou zase černé. Kde je ta bílá? Ty přece miluješ bílou. Bílá je totiž opak černé. A co není černé, je bílé. A bílá je fajn. Tak kde je ta bílá? Kde je ta krásná bílá, která dokáže uklidnit? Ten pocit bezpečí a radosti, když se koukáš na nic nekončící bílou? Kde je ten pocit jistoty?
Proč se bojíš černých cest?


Můj účet na FB se dostal... řekněme, do omezení. Chodím tam pouze, když musím, ne pouze... proto. Jinak řečeno, už tam tak moc nepobývám. Důvod? Hm-mm... Já to zdůvodňuji tak, že mám dost, cituji: "lží, falši, přetvářek a naprosté devastace lidské mysli". Áh, krásně jsem to vystihla, ne? 
Přesně tak teď podle mě vypadá FB. Nejde o to, že je to prostě IN.
Jde o to, že je to velká kupa lží. 
Už to není tak báječný.


Připadám si jak truhlice tisíce tajemství. Všichni si myslí, že je v klidu můžu poslouchat. Všichni do mě něco hučí. O každém vím něco a všichni doufají, že ty tajemství udržím. A já těch tajemství mám plnou náruč, držím je a nevím, co s nimi.
Nechce je někdo?

Závidím těm lidem, kteří se někomu dokáží svěřit. Já... jak ráda bych to udělala! Řekla všechno! A vždycky, když se tak rozhodnu, udělám krok vzad. Nejde to. Nemůžu. Bojím se.
Čeho? Že mě budou soudit? Že když to řeknu, že se něco změní? Nebo se nezmění nic?
Nevím. Nevím. Nevím.

Víte, právě teď se od jedné strany z rozpadlého páru dozvídám spoustu věcí. Další tajemství. Zavazuju se tisíce sliby, že nic nepovím. A taky že vlastně ne.  A ty věci mě ničí. Nutí mě se koukat se na určité věci... osoby úplně jinak. Vidím prostě všechno jinak. Vše je jiné. Osoby, které jsem viděla v dokonalém světle se mění v úplně něco jiného. 
A já mám chuť toho dotyčného a dotyčnou, které se to tajemství týká, seřvat. Jeho kvůli tomu, že mi to říká, jelikož mě to ničí, a ji kvůli tomu, že o ní vím to tajemství.
Nemůžu ani jedno. Ho mám ráda a respektuju ho, jsem na něj milá. Ji... je to tajemství, ona neví, že to vím já...

Jsem na mrtvém bodě. A chci se hnout. A nemůžu. Stojím a dívám se, jak život plyne. Jako voda v potoce. A já jen můžu jít, nabrat si tu vody do hrsti a koukat se, jak mi klouže mezi prsty. 
Směšný.





Debilní melancholie, která na mne poslední dobou dopadá. Kdo o ní stojí? Já ne. Nechci ji. Nechci nic. Chci svůj poklidný život úplně někde jinde... chci pryč ode všeho. Nasednou do auta, směr neznámo.
Utéct před minulostí, budoucností a žít přítomností. S lidmi, kteří mě neznají a nebudou chtít poznat. S lidmi, kteří si budou žít vlastní životy a nesrat se do mého. Chci být někdo jiný. Chci. Chci. Chci.
A přitom to chci být já. JÁ. Chci si dožít svůj vlastní život, dělat svá vlastní rozhodnutí a být sama sebou.
A to je těžký. Zatraceně těžký. 


Chtělo by to něco smysluplného.
Jenomže ze mě dneska vůbec nic takového nedostane. Je sobota… Aha, neděle.
Sedím doma. Vážně. Nečekané. 
Mám v sobě pět hrnků kafe.
Jen tak neusnu.
Což mi připomíná blížící se pondělí a haldu testů.
Asi bych se mohla na něco kouknout, když nemám co na práci, což?
A nebo taky ne. Můžu tady jen tak sedět, užírat se, pomlouvat, nadávat si, smát se smutným věcem, utápět se v nezajímavé náladě... a odpovídat na ty směšné otázky, zda jsem v pohodě. To je taky vtipné. Když ukážete nějakým lidem svoji druhou tvář, najednou se k vám chovají úplně jinak. Teď konverzace nezačíná otázkou "ahoj, jak je?" ale otázkami "ahoj, ještě pořád jsi na dně?". Ne že by mě jejich starost nedojímala, ale když se vás takhle pořád někdo ptá a připomíná vám to, vážně se na tom dni tak začnete cítit. Jenomže já je kvůli tomu neseřvu. Prostě ne. Je to až dojemné, přestože se kvůli tomu směju a nechci, aby se ptali.


Půjdu na Punkáče. Z náhlého rozhodnutí, které bylo rozhodnuto pod nátlakem jsem se tak rozhodla. Velice hezky jsem to oznámila máti, která na mě nejdříve chvíli nečinně civěla, načež začala řvát, cože-si-to-sakra-dovoluju. Řekla jsem si, že si to dovoluju jít na Punkáče. Pak se mne zeptala, kdy jsem na to vzala. Řekla jsem ji, že mám prachy. Ptala se, kolik mám našetřeno do Francie, kam pojedu v dubnu. Řekla jsem, že dám ze svýho dvacet euro.
Šla do mdlob. Pak začala znovu ječet. Do toho se přiřítila sestra, kam-že-to-zas-jedu-a-ona-ne. Tak jsem jí to řekla. Urazila se. Máma začala ječet na ni, že nemá proč se urážet. Sestra obrátila, že ano, jelikož já mám přece všechno.
ANOOO! JÁ MÁM PŘECE VŠECHNO, ŽE?!
No, rozhovor končil tím, že si to se mnou ještě vyřeší. Nevím kdo si to se mnou vyřeší, ale je to jedno.


Další stav netečnosti. Chce někdo poslat doprdele? 
Zvláštní nabídka. 
Co se dá dělat. 
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement