do more then tell yourself.

20. february 2011 at 22:47 | Neexistující. |  Útržky života

Blue by ivagoth | http://ivagoth.deviantart.com/Tak. Taktaktaktaktaktaktaktaktaktaktak. TAK. 
Abyste věděli, to tak je takové příjemné slovo. Začíná se jimi spousta zajímavých vět. Například: Tak pojď ven. Tak jdi někam. Tak to sprav. Tak to nech. Tak s tím něco udělej! 
Vážně skvělé slovo. Tak. Kdo by si pomyslel, že tímto úžasným slovíčkem začíná spoustu zajímavých vět. (Opakuju se, já vím.) A víte, ze všeho nejvíce se mi líbí tahle věta:
Tak to je konec.

Jo. Ha.
Dostala jsem vás, co?

Inu, mí drazí čtenáři a nečtenáři, dámy a pánové, synové a dcery, národe český, slovenský, německý, a bůh-ví-ještě-jaký, opět se vám hlásím. Ne že by to byla nějaké skvělá novinka, ale mám povznesenou náladu. A to jakože vážně. Vážně vážně. 
Sice jsem se pohádala s dvěma lidma, odmítám komunikovat s mojí rodinou, začíná poklesávat můj průměr ve škole a já začínám nestíhat, ale vážně vážně se cítím skvěle. 
Pravděpodobně byste se cítili skvěle, kdybych vám řekla, že je to díky vám, ovšem skvělý pocit je na nic. Proč se cítit skvěle?! Jen proto, abychom se za chvíli zase cítili strašně? Tak to prostě chodí, takže vám tenhle skvěle pocit odepřu. Ne, není to vaší vinou. Můžete se cítit mizerně. To prospívá zdraví. 


Joan je... je Joan. 
Klaňte se. 


Vidíte? Dnes mám obzvlášť úžasnou náladou. 
Vůbec nic mě neštve. Vážně. 
Vůbec mě neštve, že H. se začíná chovat zase jako děvka/kurva/laciná holka. Vůbec mě to neštve. Vůbec nemám chuť ji jednu vrazit. Ani A. nemám chuť jednu vrazit za to, jak se chová. Jak se z ní stává někdo, koho neznám. Vážně. Já bych je nejraději objala, řekla, ať v tom pokračují a jednou dál. Přece jenom - kdo se, sakra, stará, že?

Pravděpodobně to zavání něčím divným, já vím. Jenomže... víte, když jste na dně, když se cítíte tak strašně jako já, míváte někdy pocit, že byste před tím mohli uchránit i ty ostatní. Možná si nalháváte, že vám na nich nezáleží, nebo tak něco, přesto tady ty lidi jsou. A prostě... chcete něco udělat tak, aby neskončili jako vy. 
Ale oni vás neposlouchají. Ignorují vás. 
Takže - lhostejnost je asi nejlepší, ne? A je to přece jejich život. Vy si můžete srát na svůj, oni taky. Všichni budou spokojení, ne?

Eh. Dále. Nebudeme se zabývat tímto, jelikož pravě teď je mi všechno jedno. Proč si kazit tak příjemný večer?


Došla jsem k názoru, že se na koncertu Punkáčů - což je už za čtrnáct dní, pokud vím - ožeru. Jo. Ha. Ještě před pár dny jsem přemýšlela, že tam vůbec nepůjdu, nebo že budu... zodpovědnější, chytřejší a bůh ví co ještě a udržím se v rámci možností na nohou. Teď mám chuť se ožrat. Tak jak to plánují všichni ostatní. Jo. Protože mě to nebaví... Nebaví mě říkat, předstírat a ignorovat to, že chci... být zase mimo. Že chci cigarety. Že chci zase jednou po dlouhé době něco zažít... nebo ne. 
Protože... protože to nezvládám. Nezvládala jsem to před tím, nezvládám to ani teď. Říkám, že se ožeru.
Udělám to? Víte, prohlašuju to, jenomže se... bojím. Toho, co bude pak. Je to stále se opakující proces. Rozhodnutí - ano, ne - a pak se vezete... a pak přijdou výčitky. Buď výčitky za to, že jste to udělali, nebo smutek z toho, že jste se k tomu neodhodlali. Vždycky to přijde. Buď sžíravý pocit samoty, že jsem tam nešli, nebo nenávist sama na sebe, že jste to udělali. A je jedno, zda tedy kývnete, nebo zakroutíte hlavou.
Vždycky něčeho budete litovat.

A víte, já na ně půjdu. Nevím, absolutně nevím, co tam vlastně budu dělat, jak se budu chovat, ale budu mezi lidma, kteří budou pravděpodobně na hranici mezi vědomím a nevědomím. A nevím, zda vydržím být střízlivá, nebo do toho skočím a jednou za čas se... odvážu, jak říkají známí. Vůbec nic z toho nevím. Přesto ovšem vím jeden zásadní fakt - budu toho litovat. Nevím čeho, nevím kvůli čemu, ale určitě udělám něco, čeho budu litovat.
Je to totiž jako nějaký zvrácený zákon. VŽDYCKY LITUJEETE.
Tak. Ha. 


Prostě neodkážu být zodpovědná. Ještě pořád ne. Ale pokouším se o to.
Dá se to počítat jako pokrok? Úspěch? Krok vpřed?
Asi ne...
Nevadí. Jsem pořád tam, kde jsem. Nic zvláštního. Pořád to samý, pořád dokolečka, dokoláááá...
Ještě pořád se cítíte tak povzneseně, jako já?
Je to velice úžasné, se takhle cítit.
Povzneseně. Uí. Vážně super. Je to... jako kdybyste se na všechno koukali ze svého soukromého mraku a smáli se ubohým lidským životům. Ha ha ha. Vážně super. A jste tak na tom mráčku a pořád se smějete a všechno vám je jedno, protože se cítíte povzneseně.
Tak. Takhle se právě teď cítím.
Nezáleží na tom, jak jsem se na ten svůj povznášející mráček dostala, prostě se tak teď cítím. Tečka. Nikdy mi nemůže zabránit v tom cítit se povzneseně. Nikomu to nedovolím.

Tak. To byli nádherné a úžasné optimistické řádky na téma - má povznesená nálada. Pokud se někdy dostanete na takovou úroveň, rovnou vám říkám - prchejte a nechte to být. Je velká pravděpodobnost, že z toho mraku stejně spadnete a ocitnete se tam, kde jste  byli před tím. A žádný povznášející pocity už nebudou. Tak je to. 


Vidíte? Dneska jsem obzvlášť produktivní.
Plánuju velký věci, který se stejně nikdy nestanou, ale co na tom, že?
Příští pátek vyrážím do Jesu (Jeseníků). Pozdravit jeleny, tetu a tak. Aby se neřeklo. Při té příležitosti sebou beru H. s jistým cílem ji říct, aby se uklidnila. Pokud to nevyjde, nevadí. Pravděpodobně mi to bude jedno. Zase. Docházím k názoru, že když něco nezvládnu, dostává to samolepku je-mi-to-přece-jedno a ukládá se to do kolonky vyřízeno a je po všem. Vážně takhle funguju. Vždycky to udělám, když se něco nepovede. 
Jsem zvrácená. 
(Taky se nezvládám. Mám se dát do kolonky vyřízeno?) 
Každopádně zpět k Jesu. Je v plánu lyžovačka - pokud tam ještě bude nějaký sníh. Já si vezmu prkno, na kterém jsem nestála zatraceně dlouho, H. lyže a společně budeme narážet do lidí, stromů a tak. Pak si půjdem občíhnout Lesní bar mého strejdy. Ha. Pravděpodobně budeme přinuceni na něm makat, ale to nevadí. Často tam přichází sexy chalani a jelikož se cítím povzneseně - momentálně teď - plánuju s nimi zažít spoustu věcí. Tak. 
Dále jsou na řadě nákupy, kino, bowling, pizza a spoustu dalších věcí, na které padnou hříšné peníze mých rodičů jen aby se mě na čtyři dny zbavili.
Což je docela dobré. 
Pro ně. Pro mě. Pro všechny zúčastněné. 


Všechno to zní tak optimisticky, že?
Ach. Držme se toho. Když píšu optimisticky, připadá mi všechno optimistický. Takže se budeme dalších deset-patnáct-dvacet minut držet optimismu, jelikož optimismus je super. Všechno totiž vypadá suprově. I já. Jsem super. 
Háááá.

...
   ...
      ...
         ...
             Nádech.
                           ...
                               Fajn.
                                       Opět to nezvládám. 

A vím to. A teď top víte i vy všichni.
A víte co je na tom nejhorší?
Snad že nemůžu (nechcu?) to zvládat. 
That´s true.
Yeah.
And this is the END.
Tak. Zase to slovíčko.
Tak. A tak. 
Prostě - tak.
Tak to je konec. 
Jděte spát, lidi. Večery nejsou tak úžasný, jak si myslíte.
Vážně.
A á se jdu učit, jelikož jsem dospěla k názoru, že to bych opravdu mohla.
Nespavost je hnusná věc.
Spěte sladce.
A nebo ne. 

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 klikli2 klikli2 | Email | Web | 20. february 2011 at 22:56 | React

Ako vidím na tento blog ešte párkrát zavítam. Vcelku som sa pobavila čítním tohto článku už len tým sarkazmom a všetkým,perfetný blog. :)

2 MisQwa Kaulitz MisQwa Kaulitz | Web | 20. february 2011 at 22:57 | React

Ahoj ...Potřebuju hlasy prosím

Tady na tomto blogu http://blogwood.blog.cz/1102/1-kolo-miss-2011#komentare

Jsem Tam jako MisQwa Kaulitz

dekuju za hlasy pokud náke budou :):D

3 Neexistující Neexistující | Web | 21. february 2011 at 18:50 | React

[2]: A já potřebuju, abys urychleně utekla, nebo se naštvu a... No, měla by ses bát.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement