Tečka. Tečka. Tečka.

23. january 2011 at 23:27 | Neexistující. |  Útržky života
Bude to chaotické. Dlouhé, obsáhlé, o ničem. Chaotické. 
Mám toho spoustu na srdci, v hlavě, v rukou, v sobě. Má černá duše - mám ještě duši? - je hodně nestabilní - nervově labilní, rozčílená, v depresi, na pokraji zhroucení, podrážděná, ublížená - ale je zde. A chce toho říct spoustu. Zatraceně spoustu. Komukoliv, jakkoliv. Potřebuje to někomu říct. Potřebuje si ulehčit. 
Tak kde je ten pocit ulehčení?!



Nechť započne mučení.

Stále si udržuju ten svůj pokřivený pohled na svět. Své neodolatelné cyniky se držím jako klíště, snažím se všechno špatné odehnat pryč. Ovšem tak nějak mi dochází, že špatná jsem celá já, takže je to celkem úplně k ničemu, že. 


Dnes jsem měla neodolatelnou chuť. Na cigaretu. Vážně. Je mi z toho až špatně. Šla jsem zrovna se psem, když jsem viděla ty máminy. Slimky... A opravdu, opravdu jsem se hodně přemáhala, abych po nich nechytla, jelikož mám pocit, že....
... že je nutně potřebuje.
... že bez nich nevydržím.
... že asi zemřu.

Dobře, jsem dramatická.

Ach, ani, tohle už tu bylo tolikrát, že? 
Ale vážně mám pocit, že už to dlouho nevydržím. Víte, jak jsem říkala, že jsem se svěřila? No, chtěla jsem zajít dál a víte, jak se říká "obnažit svoji duši" nebo tak něco. Jenomže.... jenomže se zřejmě ukazuje, že je téměř nereálné, aby osoba jako jsem já, trpěla něčím, jako jsou deprese. Nikdo mi nevěří. Ne v tom smyslu "dám za tebe ruku do ohně" ale spíše v tom smyslu "je my zle..." "no nekecej!" Nikdy mi prostě nechce věřit, že... že jsem na tom špatně. 
Čím to je?
Čím to je, že nikdo za mnou nepřijde, neřekne - dostaň to ze sebe, neobejme mě, neřekne nějaká uklidňující slova?

Kde všichni jsou? 


V pátek jsem seřvala všechny mé kamarádky, co mám. Měla jsem totiž nevysvětlitelnou potřebu řvát, jelikož to, jak se chovaly... Pravda, nezažily to co já a ani já nezažila všechno, ale něco určitě. A víte, když člověk pořád slýchá o tom, jak se kde kdo napije a s kým a tak dál... a kde kdo koho nechce... a jak to bude úžasný... a pak jak si někdo stěžuje, že chce jít taky... je mi z toho zle. Mám nevysvětlitelný vztek, potřebu křičet a utíkat.
Copak oni neví, že to je jen iluze? Copak neví, že alkohol je k ničemu, že budou pořád stejně... malí? A jediné, co zbude budou oni. A kruhy pod očima. Bezesné noci a strach. Jenže to nikoho nezajímá, zřejmě. 
A tak nějak cítím, že se od těch lidí, kterým věřím a nevěřím, nějak vzdaluju, Najednou vidím všechny ty chyby. A přitom chci být s nimi. A taky být pryč, nalhávat si, že samotné mi bude lépe. A vždycky, když je možnost to všechno skončit - jakkoliv skončit - ustoupím a šeptám, že ještě ne. Ještě nemůžu.
A tak čekám.
Na co?

Na zázrak...?
Ty se nedějí.


Všechno se hroutí. Vysoké věže padají, vzdušné zámky se mění v zříceniny. Tisíce trosek. Tuny a tuny cihel a kamení, tíha veškerého světa, tíha tvého svědomí. Prach, který leze do očí a z očí zase ven. Všude tma a ty tam stojíš mezi těmi sutinami starých dob. Dávný život někoho jiného. Tisíce podrobností tvořící všechno. A lidi? Kde jsou oni? Uvězněni v tvých vzpomínkách. Tiše sténají a prosí o osvobození. A ty se uzavíráš do sebe a utíkáš. A realita tě vždycky dohoní. A tichý nářek těch lidi taky. Všichni prosí. Ty prosíš taky. A utíkáš.
A není úniku. Vchodové dveře zavřeny. Krutý úsměv na tváři vraha. Pomalá smrt je vždycky nejlepší.


Ach, tenhle týden jsem dokonce potkala známou tvář, kterou jsem hodně dlouho neviděla. Pamatujete na mého ex? Před dávnou dobou jsem ho tady zmiňovala pod trochu jiným jménem a tak, ovšem... 
No, koukala jsem se na staré články a nestačila se divit, co jsem tu všechno psala. A všechny mé články vypadaly tak... optimisticky. Vážně. Hodně velký překvápko. No, každopádně jsem ho potkala. Bylo to překvapení. Nečekala jsem to. A zanechalo to ve mě směsici pocitů, které nedokážu nijak vyjádřit. Tak je to vždycky.
A otázky typu "jak se mám chovat?" člověku pořád vrtají hlavou. No, jak jsem se měla chovat? Nevím, já se jaksi nechovala. Viděla jsem ho, koukala na něj, on koukl na mě a - vážně jsem chtěla něco říct, cokoliv - i to ahoj by snad stačilo, jenomže jsem to nezvládla. 
Utekla jsem. Jediný normální řešení, kterého jsem byla schopna.
A nejsem na sebe pyšná.
Jelikož to znamená, že nejsem nad věcí.
Ano, nejsem.



Hm-m. Co dál říct? 
Jsem ostříhaná, pokud by to někoho z vás zajímalo. Ale asi ne, takže dál.
K novému a naprosto dokonalému webu krasna.cz, nebo jakže se ty holčiny jmenují. Moje první reakce na to? Dámy a pánové, smála jsem se. Opravdu jsem tedy všichni klesli tak hluboko, že už se rozlišujeme na "nejlepší blogery" a "nejhorší
blogery"? A ještě lépe - tito "nejlepší blogerové" mají následovně ten "nejlepší blog"? Ach, pak mi tedy definujte slovo nejlepší, jelikož pravděpodobně nechápu význam onoho slova. 
Opravdu k tomu nemám co více říct.


Inu dále. 
K blížícímu se pololetnímu vysvědčení slavnostně prohlašuji, že nebudu mít žádnou trojku. Všichni se můžete radovat. Prokázalo se, že jsem chytrá jak něco, tudíž si můžu dělat co chci a blá blá blá. 
Pro je to všechno o známkách? Proč? A proč všichni říkají, že to vlastně o známkách není? Vždycky je to o známkách. Vždycky. Pořád. Všude. 
Dnešní svět je prostě strašně fascinující. 



Jsi jak běžec unavený během,
Vítr přikrývá tvé stopy sněhem
Na holé pláni osamělý pán,
Běžíš a vymýšlíš plán.

Tvé stopy vedou do neznáma,
Běží dál - běžíš až do rána
A nad ránem  zas,
tvé oči barvy saz,
Pronikají do duše
A vítr do tváří tě kouše.

Tisíce kroků v tvých nohou,
Tvé oči vzdáleně planou,
Uhašují ten vnitřní žár
Co nečekaně v tobě vzplál.

Ty jsi ten běžec,
Dnes i zítra,
Náš mladý světec,
Co nese tíhu světa.

Jdeš sám,
Dnem i nocí,
Jsi náš pán,
Oplýváš mocí.

Běžíš a běžíš,
Nejsi k zastavení
A urputně věříš,
Že najdeš spasení.

 Jděte spát, děti. 
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement