Nectěná zneuctěna.

10. january 2011 at 22:39 | Neexistující. |  Útržky života
Hluboké kruhy pod očima. Rty popraskané. Oči podlité krví. Prahneš po vodě, prahneš po spánku, prahneš po všem, co vidíš. V tvém pohledu se skrývá tisíce havranů a černých vran. Temná noc nad tebou drží ochranou ruku a ty se směješ. Cynický smích, který se zařezává pod kůži. Napravo od tebe tisíce milenek, nalevo od tebe tisíce mrtvol. A temná cesta do neznáma otevírá svoji bránu a láká. Tak vejdi, poutníku...

I won't soothe your pain.
I won't ease your strain.
You'll be waiting in vain.
I got nothing for you to 'gain.

Je již tomu týden, co jsem vám zde naposledy psala. Do téhle doby jsem se nepotřebovala nijak vylévat. Všechno se to totiž jenom opakovalo. Mám divný pocit, že můj život je naivní stavení hradu z kostek, který se vždycky zbortí dolů a já jsem nucena to stavět znovu.

A z toho jsem strašně moc unavená...
Chtěla bych mít svůj hrad postavený a mít svůj klidný život. Chtěla bych toho spoustu, přiznávám, především bychom mohli začít klidem, kterém toužím a po spánku, který nepřichází.
Už se nějak neorientuju v tom, co je za den, co přibližně za hodinu, den - noc? Ostré hrany reality se rozmazávají a temná hlubina nevědomí je polyká.


Hm-m, takže ne že bych na tom byla nějak líp. Pořád jsem to já. Já a moje duše. Moje prožraná černá duše a svědomí, které se pokouší vyvolat záchvat zvracení... Já a moje ruce, které se často třesou. Já a jenom já. Já, která si získala nový kávový odér. Nevydržím bez kávy. Potřbeuju kávu, musím ji mít. Svoji dávku dvou lžiček jsem zvýšila na tři až čtyři a pomalu se blížíme k hranici Smrťáku.
Možná si někteří z vás pomyslí, že tedy nemám pít kafe a spát, ne?

Krutá realita někdy dohoní i vás.

Zkoušela jsem všechno, co mi bylo řečeno. Snažila jsem se unavit, tak že jsem motala nohama a opravdu se cítila unaveně, ale jediné, co se stalo hned po tom, co jsem si lehla na postel bylo to, že jsem zavřela oči a takhle tam ležela pár minut. Nepřicházel spánek. Nepřicházelo nic. Krutá realita na mě dorážela, byla tu a vysmívala se mi za to, že se pokouším o něco tak normální, jako je spánek.


Za minulý týden se toho událo... poměrně hodně. Pamatuju si to. Nějaké vzpomínky, záblesky... a když chci detaily, nevidím je. Víte, je to vážně depresivní. Vážně hodně uvažuju že s tím za někým zajdu. Vím, že se toho prostě hodně událo, sem tam nějaké i náznaky, ale když si chci tu situaci přiblížit... určit například v jakém dni to bylo, nejde to. Tápu a usilovně přemýšlím.
Bolí mě z toho hlava.
Je mi z toho smutno a nepříjemně.
Chtěla bych si to pamatovat.
Mít dokonalou paměť.
A přitom tak nějak tuším, že to tam všechno je, jenom ne na dosah mé ruky.
Od jistého dne mám zřejmě ve své hlavě černou díru, která spokojeně polyká mé vzpomínky a uchovává si je v sobě do... do kdy?

Zvláštní pocit nenaplnění.


Novinky z domova:

Máma plete.
Brácha tvrdí, že až mu bude osm, narostou mu špeky. (Bráška má pět.)
Sestra se se mnou nebaví. Proč? Protože mám dotykový mobil. Protože pojedu do Francie. Protože jí nejde v mobilu číst kniha. Protože... všechno. A za všechno můžu já. Tečka.
Táta je ve Francii.

Naše domácnost tápá mezi rodinným klidem a atomovou bombou.

Brácha se naučil slova od mé sestry: chci pryč, chci mít jinou rodinu, jděte pryč... Slova podobného typu, která většinou křičí sestra v záchvatu své agonie.
Máma je z toho na prášky.
Já jsem zalezlá v pokoji, o nic se nesnažím.
A když sejdu dolů, mám se prý přidat k rodinné pohodě.
Teď mě chtějí. Já mám jít za nimi. Usmívat se, být... přátelská, milá... dokonalá.
A kdy byli oni, když jsem je já potřebovala a chtěla?


Novinky z jiného okolí:

Je to vždycky překvapení, když se dozvíte něco, co jste neměli. Nebo když vám je svěřeno šokující tajemství. Spoustu šoků naráz. Spoustu věcí, o kterých jsem neměla ani ponětí. A najednou všechno vidím jinak. Růžová se najednou mění ve žlutou, nebo tak něco.
Jinak řečeno, všechno se mění.

Lidé se mění, čas se mění... všechno je v pohybu.
A já si připadám jaksi zaseknutá, jelikož na sobě nepoznám rozdíl, z minule uplynulých let.
Ale možná je to jen mým pokřiveným pohledem na svět, že?


Mám neodolatelnou touhu se z toho všeho vypsat. Jakkoliv. Ať už nějakým zvrhlým textem, nebo prostě jen svými myšlenkami, nebo třeba nepovedenou básní, mám tu potřebu. A vždy, když si otevřu nějaký editor, vezmu papír a do ruky propisku, zůstává papír nepopsán.
Znáte ten pocit?
Ruce zůstávají nečinné a vy pořád máte ten hnusný pocit něco naspat. Vypsat se z toho. Potřebujete to a chcete to udělat. A když se k tomu jen přiblížíte, nejde to.
A to mě děsí, štve. Hodně štve. Nenávidím to. Chci se z toho vypsat, chci z toho pryč. Chci napsat tisíc a jednu stránku, klidně i o ničem a pak s klidem říct, že je to za mnou. Že je to pryč a já... já třeba můžu začít znovu, nebo tak nějak.

Jenomže to prostě nejde.

Od ignorace zpět do reality,
jak poslední ochránce charity,
stojíš tu s prosíkem ve tváři,
a slunce za zády ti tvář ozáří.

Ruce malou misku tvoří,
jsi vládce tisíce moří,
a od domu k domu tápáš sám,
jsi kormidelník, jsi lodní kapitán.

Staré oblečení trhá se na kusy,

chleba marně rveš si do pusy,
a tvoje černé svědomí,
odplouvá zpátky do nevědomí.

Jsi velitel námořní pěchoty,
jsi samo ztělesnění ochoty,
jsi to, co jsi sám
a odmítáš osud, který ti byl dán.

S beznadějí Neexistující.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama