Zpět k všední nevšednosti.

5. december 2010 at 22:36 | Fou


Po včerejším výbuchu pocitů jsem se musela trochu zklidnit. Proto jsme šla ven a dvě hodiny
bezcílně bloudila našim městem, nadávala si do pitomců, schovávala se do stínů před lidmi a mrzla, mrzla, mrzla. Tak nějak jsem doufala, že si z toho třeba uženu rýmu a zůstanu doma, ovšem nakonec to dopadlo tak, že jsem zjistila, že mám zatraceně teplou bundu, která jen tak nedovolí, abych umrzla, nebo se snad nachladila. Tudíž zítra jako každý jiný smrtelník vyrážím do školy, umučit se k smrti, poslouchat řeči, které mi v životě budou k ničemu a vzhledem k budoucímu spánkovému deficitu, který chystám, tam pravděpodobně i pár minut - MINUT - prospím. Ale to, prosím, mluvíme až o zítřejším dni. Zpět k dnešku, dnešní náladě, dnešní všední nevšednosti.

Jsme bohatý člověk. Po náhlém zbohatnutí o mých narozkách, jsem zbohatla i teď. Na Mikuláše. Což nikdo z vás, ani já, nečekal. Došla jsem ovšem k názoru, že mi odmítají dávat kokina, jelikož je to celkově dražší záležitost, takže mi všichni strčili stovku se slovy, ať si to užiju. Tedy až na strejdu, kterýho potkávám jednou za rok, ale on se vždycky nějak přihlásí a strčí mi do ruky pět set. Kde na to bere při svém požehnaném věku osmdesáti let a ubohém důchodu? Nemám zdání a upřímně? Nějak mi to nevadí. Nepohrdám penězi, což je docela uklidňující fakt. Nemyslíte? 

Musím se smát, jak všichni píši, nebo mluví o tom, že je tohle jejich poslední den na světě, jelikož je zřejmě odnesou čerti. Vtipné, směšné, dětinské. Možná bych někdy v minulosti tvrdila totéž, ale teď? Ne, pokud by se mělo stát něco takového, že by čerti udělali masový nájezd na lidi a unášeli by je do pekla, počítám s tím, že přede mnou se zjeví temný tunel rovnou do pekla. Pro mě by si nikdo nepřišel. 

Jak dojemné.



Cítím se divně, když tu píšu třetí den po sobě. Mám potřebu vám pořád něco sdělovat? A co? Vykřičet svoje myšlenky do celýho světa? Zkopat každýho, kdo mě jen trochu štve? Zřejmě žiju v pohnuté realitě, ve které si myslím, že když to všechno ze sebe vypíšu, že všechno bude fajn. Teď se ovšem nacházím v realitě, kde vím, že nic nebude fajn. Fajn to přestalo být už dávno. Dobrý to taky už není. Je to o ničem. 
A o tom to pořád je. Pořád, pořád, pořád. Melu pořád o tom stejný. Leze mi to na nervy. A stejně nepřestanu. Musím o tom mluvit, musím o tom mluvit, musím o tom ksakru mluvit a nikdo z vás mě nedonutí přestat! 

Jsem pokrytec. Zatracený pokrytec. A já nemám ráda pokrytce. Stejně jako nemám ráda pomluvy - lidi, kteří pomlouvají, nemám tyhle ty povrchní lidi vůbec ráda. A výsledek? Jsem úplně stejná. Všichni prostě takový jsme. Otázka proč zůstává nezodpovězena. Jediná odpověď na ni snad je taková: protože proto! Nedokážu to vysvětlit. Nechci být takový. Chci být jiná... jako v těch zatracenejch knihách, kde dobro vítězí nad zlem, kde to všechno dopadne dobře... copak chci tak moc? Jeden zatracenej happy end...
... je v nedohlednu. 

Zpět k všední nevšednosti. Zítra je pondělí. Celý humbuk vypukne nanovo. Další vřava, další stres, další utápění se v depresi. Pak přijde zase víkend, možná chvilka klidu a pak zase nanovo a zase, zase, zase. Žádná změna, pořád jen to stejný. Hledání sama sebe? Života? Zkoušení žít? Probíjet se?
Nic co by stálo za řeč.
Jsem unavená stálým předstíráním života. Nebo spíše neživota. Ale nemůžu se pohnout dál - nebo snad nechcu. Nevím, nemám zdání... Utíkám. Sama před sebou, před čímkoliv, před kýmkoliv. Bojím se a nechci si to přiznat. 
Jak ubohý.
Jsem tak strašně unavená…
Řekněte, že to bude dobrý. Prosím! 

Fou.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement