Stav těžkého vědomí někde mezi vědomím a nevědomím.

11. december 2010 at 23:50 | Fou |  Neexistující slova.
Padly tři výstřely. Trhls sebou a zadíval ses na mě. Smutek v očích. Jak to bude dál? Smutné pousmání a poslední dotek na líc. Sbohem. Škemrám. Pláču. Utíkám. Co teď bude dál? ptám se. Bolest přichází, odchází. Návaly smutku a zlosti. Co teď bude dál? ptám se a mé slzy padají na tvůj hrob.
Mozky vymytý hudbou. Těla unavená tancem. Život bez života. 
Co bude dál?


Za svůj dosavadní život jsem měla šanci poznat hodně typů lidí. Kdybych měla říct, které opravdu ubdivuju, tak to bude člověk, který je stejně starý, jako já. Není vlastně ničím zvláštní. A pokud ano, nedává to na sobě znát. Vlastně, neřekla bych, že ho obdivuju, jenom v koutku duše doufám, že jednou budu jako onen člověk. Je to holka - nechává si říkat Terxy. Má taky blog a... dělá přihlouplé komixy pomocí The sims 3. Nic zvláštního, řekli byste si, ale taky úžasně píše. Věty. Sousloví. Nicneříkající odstavce, které mají hloubku, která mě vždycky dostane, odrovná, která mě přinutí přemýšlet. Většinou mají spíše depresivnější náturu, přestože Terxy je strašně moc optimistický člověk.
Chtěla bych být jako Terxy. Jednou za čas si napsat odstavec depresivního čtiva a jinak žít optimistický život. 
Já tu píšu tucty depresivních řádků a žiju depresivní život. A ten nechci. 

A všechno je špatně... i když tak nějak hezky.
Tohle jednou řekla. A všechno je špatně. I když hezky. Mám chuť z toho brečet. Nevím, jestli to bude zrovna těmihle slovy, nebo tou zatraceně smutnou písničkou, která mi tady hraje, nebo snad tím, co se děje okolo mě, nebo snad mnou samou, či hormonama... Mám chuť brečet. Jenom z tohohle všeho. 


Děvky. Jedna po levé, druhá po pravé straně. Usmíváš se a šeptáš sladké lži. Dívám se na tebe a je mi zle. Symfonie posměchů, pohlazení po duši. Ptáci mlčí a ty se směješ. Natahuji uši ve snaze zachytit něco. Tvůj smích protíná ticho. Všichni mlčí a ty se směješ. Tiché pomluvy. Přetvářka - úšklebky. Kdo by se zajímal? A ty se směješ. Děvky po levé, po pravé. Děvky všude. Milenky. Děvky. Kurvy. A ty se směješ a šeptáš dál. Pohrdání tvou osobou, ale co se starat? Šeptáš sladké lži a symfonie zoufalých výkřiků tě uklidňuje. 


Oblíbila jsem si to. Nesmyslné věty, odstavce, které snad můžou vypovědět o mém zoufalství, nebo taky ne. Tiché výkřiky do tmy. Nevinné věty. Kdo by se přeci staral? Narušená mysl? No a co?
Vracela jsem se k prvotním článkům. Těm úplně na začátku blogu. Těm, kteří překypovaly dobrou náladou a optimismem. Celkem mi to vydrželo tři měsíce. Plus mínus. Pak začal listopad, moje narozeniny a schránka optimismu se opět rozpadla. Proč? Milión důvodů. A jeden hlavní.
Netřeba rozebírat. 

Ztráta paměti by byla dobrá věc. Zapomenout, probudit se a říct si - kdo ty jsi? Nevědět, kdo jsem, kdo jsou oni, nevědět co bylo a je. Žít je pro budoucnost, snad ve strachu z toho, že se vzpomínky vrátí? Ale žít. Bez minulosti. Být někým jiným. Být někdo jiný, bez lidí, kteří už byli. A zapomenout na ty, kteří byli. Neptát se a žít. Zbytečné otázky - kdo je to? Neptala bych se. Nechtěla bych znát pravdu. Žít pro něco jiného.
Proč ne?
A proč jo?
Nevím.


Pád dozadu. Nebo v před. Krev vpravo, vlevo. Pořád na stejném místě. Brát si a nedávat. Útržky slov... písniček. Šum v hlavě a v šum v životě. Špatně naladěný kanál? Mikrovlnka pípla, dům utichl a zase se ponořil do ticha. Zbytečná slova. Sedíš na pohovce. Já v křesle. Kde jsou ostatní? Dům tone v tichu a v šeru. Štěkot psa, tik v oku. Mlčíš, mlčím. Není co říct. Rozbité sklo, rozbitá sklenka, rozbitý život.
Co víc si přát? 



Zamrzlé jezero. Zima. Kouř cigarety, nebo snad sražený dech? Je zima, nikdo není v dohlednu. Ty sedíš vedle mě, já sedím vedle tebe.
Co je? ptáš se a já mlčím. Další kouř - nebo oblak od úst? - a další mlčení. Ticho působí zvláštním dojmem. 
Na tak co je? ptáš se znovu a koulíš očima. Netrpělivý člověk. Všechno hned - teď a tady.
Nic, říkám. Rty modré zimou, ruce rozklepané - nedávná závislost?, zima?
Nelži mi, říkáš popuzeně. Trhnu sebou a zadívám se na tebe. Nikdo se mě na to neptá. Nikdo se ke mě nenaklání a nikdo se neptá, co je. Jelikož všichni si myslí, že všechno je v pohodě. Že já jsem v pohodě. A když je člověk v pohodě, nemůže být něco špatně.
Nic, říkám znovu a moje osobnost se rozpadá.
Zlostně mhouříš oči. Nikdy jsi mi lhala, tak proč teď?
Odvracím se. Já nelžu, říkám a rozpadám se ještě na menší kousky. Kde je pravda?
Chraplavě se zasměješ a natahuješ ruku, která se v polovině pohybu zastavuje. Stoupáš si, odvracíš pohled. Tak až něco bude, ozvi se, říkáš a odcházíš.
Sedím. Zamrzlé jezero, slunce v nedohlednu. Zima, zima, zima. Vydechuju... kouř z cigaret. A ty jsi pryč. A nikdo se neptá, co je, jelikož nemá co být. Jelikož já jsem přece v pohodě. Tak proč se ptát?
Proč se starat?

"Nemoc, šílenství a smrt byly černí andělé,
kteří stáli stráž u mé kolébky a kteří mě celý život provázeli."
Eduard Munch
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement