S úsměvem dojdete daleko. Ještě dál dojdete s úsměvem a nabitou zbraní.

4. december 2010 at 19:00 | Fou |  Neexistující slova.
Mám co dělat, ale nedělám nic. Měla bych něco dělat, ale nedělám nic. Slovo nic naprosto přesně vystihuje mé momentální rozpoložení, přičemž k němu ještě připojuji slovo unavená, unavená, unavená, naštvaná, podrážděná a unavená. Ale zpět k úžasnému slovíčku nic. Strašně se mi zamlouvá. Dokonce bych se tak označila za sebe. Malé, nechutné, ušmudlané nic. Ovšem to je děsně pesimistický a já jsem si slíbila, že přece budu zatraceně optimistická, veselá a bůh ví co ještě.



Naši před dvěma hodinami vyrazili nakupovat. A celou tuhle akci - nakupování vánočních dárku - zamaskovali výmluvou, že táta jede na tetanovku. Chytřejší z vás poznali, že to je pěkná volovina. A mají pravdu. No, ovšem nechala jsem to být - kdo by měl komu bránit v nakupování dárků? - a s úsměvem - páni, já se usmívám - jsem tátovi odpověděla, že přesně vím, kde ho ta injekce zabolí. V peněžence. 

No, teď k té novince, že se usmívám. Je to tak trochu zázrak. Do téhle doby byly mé úsměvy buď vynucené, povrchové, mírně ironické, sarkastické, posměšné - úšklebky a tak dál. Dneska jsem se prostě zasmála. Nebo spíše usmála, ale to je jedno. A bylo to překvapení. Jelikož při mém momentálním rozpoložení - ubohá, ubohá, ubohá, ubohá, ubohá - je to prostě zatraceně překvapující. Dlouho jsem se nezasmála jen tak od srdce, přestože jsem měla nespočet příležitostí, abych to udělala. Nikdy jsem to neudělala. Až do dneška. A důvod? Žádný není, pořád jsem stejně ubohá a nicotná, pořád si myslím, že jsem v těch svých nejhorších sračkách jakých jsem mohla dosáhnout, pořád je to to stejný - ubohý - a pořád vidím svět v té otřesně šedi. Ale dneska jsem se prostě usmála.
A to je pro mne pokrok. V před, v zad? Nevím, jestli se vracím zpátky do usměvavých dob, na které bych mohla navázat, nebo snad konečně otáčím list, abych mohla začít znovu. Možná to ani nechci vědět, děsím se totiž té strašné pravdy, která by vyplula na povrch. 

Ovšem to, že jsem se dneska usmála, neznamená, že je všechno v pořádku. Můžu klidně tvrdit, že je mi fajn, můžu se snad usmívat, ovšem co zůstává překvapivě na své místě jsou moje oči. Nikdy jsem se nijak nezabývala jejich barvou, jelikož mi to přišlo k ničemu, ovšem teď toužím poznat svoji barvu očí. Ale nemůžu se do svých očí kouknout. Strach je snad silnější než já.
Co bych tam viděla? Trosky nějaké lidské osoby, která si uboze namlouvá, že to všechno bude v pořádku? Nebo si snad nalhávám i tohle? Jsem na tom snad líp, než si myslím? Jen si se mnou zahrává moje mysl? Jsem snad na tom líp? Nevím. A ani nevím, jestli to chci vědět. Je to značně deprimující.

Zpětné přečtení tohohle článku mne usuzuje v tom, že se opět propadám níž, než bych chtěla a že je to všechno o ničem.

Dneska nad ránem, kdy jsem bezmyšlenkovitě ležela v posteli a přemýšlela o nesmrtelnosti chrousta, mě napadla stísňující myšlenka, proč sem vlastně píšu. Svému svědomí neulevím, nepomůžu tím nikomu, snad tím jenom ztrácím čas, zahlucuju net dalšími divnými věcmi - není na tom nic prospěšného, něco, z čeho by měl někdo užitek. A koho to vlastně zajímá? Ubohý život nějakého člověka - to už tady přece bylo, ne? 
Bylo to děsivá myšlenka, vzhledem k okolnostem, že tenhle blog už existuje pět měsíců. Jo, tohle jsem tu původně nechtěla říct, ale budiž. Popravdě je tohle můj nejdéle existující blog a také nejvíce pesimističtější. Bývalé blogy byly o ničem a ničem a znovu o ničem, ale alespoň byly veselé. Tenhle je taky o ničem, ale zatraceně pesimistický. 
Takže k čemu to všechno? Nestanu se lepší osobou, budu pořád tejně, nijak se neproslavím. A přesto to musím psát. A to je ještě divnější, jelikož jsem nikdy netoužila po deníčku, který jsem si už párkrát zakládala a který pak skončila na dně mého koše. Nenávidím věty, které začínají: "Ahoj, deníčku, dneska jsem..." Nenávidím je a přesto něco takového dělám. Sice nezačínám tou stejně ubohou větou, ale v podstatě je to stejný. 

A co mě k tomu vedlo?
Zatraceně - NEVÍM! 
Nepamatuji si. Moje paměť je značně poškozena. Čím? Nevím, nepamatuju si, kdy se to zhoršilo, ale připadám si divně. Když někdo vysloví otázku na minulost, kterou jsme spolu prožili: "Ty - pamatuješ si na to léto...?" a já nevím. Nepamatuju se. Co zbylo, jsou jen pocity a vjemy. Divné pocity deja vu, stísněnost a smutek nad tím, že nejsem schopná si zapamatovat věci, které jsem zažila. A pravděpodobně to tak nikdy nebylo. Pravděpodobně to začalo tou stísněnou situací, kdy... Ne, to je krutá minulost, kterou za sebou budu vláče vždycky.
A snad něco z té minulosti zavinilo to, že si sotva pamatuju minulý týden, přestože bych si ho chtěla pamatovat. Tedy, aby to neznělo divně, pamatuju si určité věci - překvapivě si pamatuju školu a tak, ale co jsem dělala po škole? Mám určité vzpomínky, ale nedokážu je přiřadit k určitému dnu. Nevím, co jsem kdy dělala. A to je... nevím, je mi z toho na nic.

Sama sebe se teď ptám, co jsem to za člověka?
Nedokážu se sama sobě podívat do očí, nedokážu si vybavit určité věci. Nedokážu se uvolnit, odhodit zabrány, nedokážu si užívat života. Částečně jsem ještě pořád rezervovaná, odtažitá, osoba toužící utéct a nikdy se nevracet. A nejhorší je, že já vím, čím to všechno je a místo toho, abych se postavila svým démonům a řekla jim, aby zmizeli, utíkám. A démoni mě pronásledují a mučí.

Zdá se vám to vtipný?
Ubohý?
O ničem? 
Zdá se vám to značně nafouknutý do obřích rozměrů? Dělám snad z komára velblouda?
Ne, věřte mi, kdybyste znali moji minulost, možná byste mi pak více rozuměli, možná byste pochopili, proč jsem jaká jsem, proč se stalo to co se stalo, proč mě alespoň jednou za měsíc mučí noční můry, proč jsem tak strašně cynická, rezervovaná, odtažitá, proč tak strašně moc toužím být někým jiným, změnit budoucnost, minulost, utéct, nevracet se, proč tak strašně toužím po tom, být jiná.

Propadám se ještě níž a pokud se ještě dál budu užírat, možná zničím samu sebe a řeknu slova, která jsem nikdy nechtěla říc, která byste neměli vědět, ani znát. 
Nechci mluvit.
Chci mlčet.
A když chci mlčet, mluvím.


Ne, vážně potřebuju pomoc. Slíbila jsem vám, že budu optimičtější. Začátek článku o tom tak nějak... ten ještě optimistický je - tak nějak, ale zbytek? Slíbila jsem vám to, snažila jsem se. Bohužel, zase jsem zklamala. Sebe, možná i vás, to je jedno.
Je to stejný, jako když jsem slibovala sama sobě a jedné osobě, že si někoho najdu - nemyslím přítele - ale někoho, kdo by mi pomohl. Neudělala jsem to. Nechci to dělat, musím se s tím poprat sama. Vím to, prostě to musím udělat. Otočit se začít čelit svým démonům. 

A víte co? 
Udělám to. Je veliká pravděpodobnost, že se stejně nikdy nepotkáme, takže všechny tyhle svinstva, co sem napíšu - koho to bude zajímat? 


Je to už nějaký čas zpátky. V době, kdy jsem se napevno rozhodla přestoupit ze základky na gympl. Pátá třída. Opouštěla jsem tehdy všechno, co mi bylo jiné. Možná to zní až moc vznešeně, ale v jistém slova smyslu jsem to opravdu udělala. I když jsem se nikam nestěhovala, odcházela jsem.  A uboze jsem si myslela, že se nijak nic moc nezmění. 
Jak naivní jsem byla.
Otočili se ke mě zády. Všichni. Přátelé, rodina mi pořád říkala, když jsem si stěžovala, že jsem si to sama vybrala, tak ať se s tím smířím - a já jsem se s tím smířila. Snášela jsem posměšky lidí, kteří si kdysi říkali mí přátelé a snažila se jít dál. Přitom jsem si okolo sebe vytvořila ochranou bublinu, do které jsem utíkala při sebemenším náznaku problému.
Gympl mě zaměstnal úplně. Musela jsem se učit. Takže jsem svoji veškerou pozornost upírala na školu, ignorovala svoje okolí a učila se. Fakt, že mi to nešlo a bylo k ničemu je vedlejší. A pak přišly prázdniny. Prázdniny, které jako kdyby změnily úplně všechno. Ocitla jsem se ve sračkách, ve kterých se nacházím a nevím, jak se z nich dostat ven.
Tou dobou jsem toužila po kamarádství. Ano, jasně, kamarádi z gymplu - byli tu, ovšem byli daleko. Nemohla jsem si je dovolit pustit dál, jelikož zkušenosti mi to nedovolovali, takže jsem je nechala v blažené nevědomosti, že jsou mé kamarádky, kterým bezmezně věřím, přestože jsem z nich měla strach. Měla jsem strach z toho, že to udělají taky. Že udělají to stejně, co udělali ti předchozí. 
A taky jsem našla je. Nebudu říkat, o koho přesněji šlo. Byla to prostě partička lidí z našeho města. Takoví ti mladí lidi, kteří si mysleli, že sežrali všechnu moudrost světa, kteří věděli všechno, ostatní nevěděli nic, oni byli kingové a tak dál. A já tak strašně toužila po lidech, že jsem za nimi prostě šla.
A ocitla se v tom zatraceným hnusu. 
A víte co, v té době mi to přišlo jako naprosto fascinujíc věc. Cítila jsem se jinak. Cítila jsem se líp. Byla jsem mezi lidmi, kteří mě tak trochu brali. Cítila jsem se srozuměná s tím, co mě čeká, jelikož jsem znala tenhle typ lidí. Povrchní přátelství. Dělali to oni, dělala jsem to já. Nevadila mi to, bylo to naopak fajn. Věděla jsem, do čeho jdu, kam jdu, proč tam jdu. Dělala jsem to co oni s pocitem, že se ke mě kdykoliv můžou otočit zády ale se stejným pocitem, že i totéž můžu udělat já a také s vědomím, že kdyby to udělali, nevadilo by mi to.
Potřebovala jsem někam patřit, potřebovala jsem tyhle lidi, povrchní přátelství, bavilo mě být v tom hnusu. Prostě jsem to potřebovala.
Co to bylo za hnus? 
Už jste někdy viděli ty filmy, kdy se z naprosto sladké holčičky stane... děvka? Nebo něco podobný? Alkohol? Jen začátek dlouhého řetězce, celkově - všechen hnus světa. Nebudu říkat, co všechno jsem měla já, co všechno měli oni, budu mlčet, nepotřebujete vědět, jak špatně jsem na tom v té době byla.
Byla jsem v tom, uvědomovala jsem si to, ale nic s tím nedělala. 
V těch chvílích jsem věděla, že život je zatracené děvka a tak se i ze mě stala děvka a dělala jsem všechno možný. Jen jsem nežila tak, jako před tím.
Starala jsem na všechno, stala jsem na ostatní...
Bylo mi dobře.
A pak přišel ten den, který to všechno prostě změnil. 
Další dýka do zad, další kopnutí, další bolest, další změna. Život byl pořád děvka, já byla odkopnutá mrcha a život šel dál.
Co že se to stalo? 
Nevím, nepamatuju si to.
A to je to směšný. Vzpomínky na ty dny zmizeli, já jsem zmizela a pak na mě opět udeřila realita a život. Krutý, nelítostný život. 
A co jsem udělala? Nevyšla jsem z těch sraček, ve kterých jsem byla. Zůstala v nich a žila dál. S vědomím, že už nikdy nebudu stejná, že už nikdy nic nebude stejný a že nedůvěra a zlost se stali mými společníky do budoucích let.

Spoustu jsem toho vynechala. Tohle je velice stručná a hodně cenzurovaná verze. To, co jsem chtěla napsat jsem stejně nenapsala. Ani jsem se neotočila svým démonům čelem, jelikož na to je pravda hodně hnusná. Možná někdy nastane den, kdy povím celou pravdu, kdy řeknu všem, co jsem v těch chvílích zažívala, kdy jsem potřebovala lidi a lásku. Kdy jsem třeba potřebovala, aby za mnou někdo přišel a řekl mi, že to bude v pohodě, že se všechno vyřeší.
Nikdy nikdo nepřišel.
Lidé docházeli, lidé přicházeli. Nikdo neřekl žádný slovo.
A nikdo mi nepomohl.
Až pak... jednou, pomocná ruka, která se změnila v hadí objetí. Ale to je zase jiný příběh, jiná doba, jiní lidé a jiný hnus, který nejde smít, i když se drhnete do krvava, horkou i studenou vodou, když se tolik snažíte. Ten hnus nikdy nezmizí.
Ani ten pocit prázdnoty.


Omlouvám se všem, kteří snad tajně doufali, že jsem se přes to všechno přenesla. Ne, není to tak. Můžu slibovat, tvrdit, že se změním, že budu jiná, že budu žít optimističtějším životem. To všechno můžu udělat, ale stejně to nebude pravda. Ale budu se snažit, abyste alespoň vy viděli tu hranou, lepší verzi mého já.
Můžu se usmívat, dělat další - malé krůčky kupředu (snad) a doufat, že se to někdy vyřeší. Je ovšem velká pravděpodobnost, že to se nikdy nestane.
No nic, už jsem vás dost znechutila.
Jdu si udělat kafe, pak se zahrabat a doufat, že mě nikdo nenajde. 

Žijte sladce. 
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement