Neexistující

13. december 2010 at 23:29 | Neexistující. |  Útržky života

life breath. by m0thyyku | http://m0thyyku.deviantart.com/

Krev a šplíchance. Smutek a pláč. Na nebi hvězdy a ten protivnej měsíc. Míříš na něj puškou a střílíš. Vedle. Další pokus? Ne, jenom jedna šance. Kráčíš potemnělou ulici, v puse cigaretu. Úšklebek na tváři a zjizvené ruce. Vzpomínky na střepy a krev. Vchod do Pekla a ty vcházíš.
Vítej v Ráji...


Je to už rok a něco, co z mé bundy nejde cítit cigaretová vůně. Tak známá vůně - mámina vůně. Vždycky tak voněla. A vlastně voní u teď. Co si pamatuju, vždycky po cigaretách. A po kávě. Nezaměnitelná vůně cigaret a kávy. Cigarety... zbytečná závislost. Voněla mi tak bunda. Jako moje máma. A vždycky, když jsem byla v té bundě a cítila tu vůni, byla jsem s mámou. A s jejími cigaretami.
Zbožňovala jsem to.
A nakonec stejně přestala. Máma mě naučila. Žít v cigaretovém světě? Ani omylem. A přesto to je další lež. Myslet si, jednou přestat a závislost je pryč. Ubohá lež. Nikdy není pryč. Je to pořád. Potlačená, neukojená - závislost. Mám chuť si jít zapálit. Mám chuť si narvat do své pusy haldu cigaret a kouřit, dokud nebudu celá cítit od cigaret, stejně jako máma. 
Závislost. Neukojená touha. Zvrácenost.
Chci jít, chci kouřit, chci se vzbouřit, bojovat - za zlo, za dobro? Co na tom záleží. Vzpoura!
Další potlačená závislost.

Nenávidím se za tyhle ty nic neříkající věty. Je v nich všechno a zároveň nic. Nemusíte je chápat, nemusíte je číst. Ignorujte je a žijte blaze. 

Sen o tom, že to v naší rodině někdy bude jako v těch amerických filmech se opět rozpadá. Hádky, hádky, hádky. Denně - nic jiného, než hádky. Věčné výčitky, nářky. Vše špatné - kdo je nejhorší? Samozřejmě, já. Neumyla jsem nádobí? Jsem špatná. Neučím se - jsem špatná. Jsem špatná, špatná, špatná.
Dneska jsme se s mámou chytli. Přestože jsem měla zase po několika týdnech, že je v naší rodině všechno na úrovni normální rodiny, není tomu tak. Pohádali jsme se kvůli šatům. Kvůli blbým debilním, zasraným plesovým šatům. Koho to zajímá? Nechci šaty, chci rifle, svoje milovaný rifle.
A musím mít šaty. další nesmyslná hádka - šaty, šaty, šaty. Taky jsem moc tlustá, musím zhubnout.
Nechápou, že tím mi vůbec nepomůžou. Jsem jaká jsem, ne?! Vím, že nejsem dokonalá, k dokonalosti mám zatraceně daleko, že nejsem extra kost, že jsem... co jsem. A oni mi pořád předhazují, jak jsem špatná... A nechápou, že to bolí. Že i já jsem člověk, zatracený člověk, s city. Pořád křičí, nadávají, stěžují si. Já všechno, oni nic. 
A proč tomu tak je? 
Protože jsem se k nim obrátila zády. Stačila jedna noc, spousta chyb, důvěra v čajzu. Teď jen křik a nadávky. Oni po mě kamenem? Já po nich cihlou! A o rány na duši se nikdo nestará. Ve válce se může cokoliv.


Kompenzace v jiném směru.
Rodina v nenávratnu, kamarádky zde. Lidi, kteří by si zasloužili důvěru, kteří jsou ochotni ji získat, a přesto ji nikdy nedostanou. Nejsem schopna toho, důvěřovat někomu z tak velké části, že když spadnu, věřím, že mě chytí. Možná ano, možná ne. Nevím, nevěřím, nechci.
Přesto jsme zase o krok dále. Další krůček v před, malinký, přesto podstatný. Lidi, které potřebuju. Úsměvy, ignorace reality, normální život, cizí problémy.

Vyžívám se v cizích problémech, víte o tom? Zjistila jsem to jen náhodou, kamarádka má věčné problémy s "láskou" a taky nevydrží mlčet. Pořád něco mele - většinou o svém učiteli v hudebce -  a já poslouchám, směju se jí a radím ji. Nesmyslné rady od člověka, jako jsem já. Ale koho to zajímá? Ona potřebuje rady, já potřeboju cizí problémy. Snad potřebuju vědět, že je na tom někdo hůř, než já sama. 

A další den za námi. Bolest hlavy stále zde, kofeinová hladina nad doporučený limit, nedostatek spánku, nedostatek citu v rukou. Inteligenční kvocient opět klesl. Vzpomínky, který si stejně nebudu pamatovat. Podělané testy, známky značně dole, koho to zajímá? 
Přestává mě to bavit. Pilný studentík, vzorná holka. Ta, která je zamlklá? Ne, ta divná.
Směju se, pláču, křičím - a všechno přetvářka.


A opět bych si vrazila za to, že tu melu něco, co stejně nepochopíte. Nemusíte, jak už jsem říkala. Nesmyslné věty plné smysluplných a reálných slov. Stačí vědět, že něco není v pohodě. To hlavní je právě to. 

Noční můry. Máte je? Já si bez nich nedokážu představit poslední týdny. Ubohý smích, děsivá tma a krutá realita. Můj mozek má značně špatně vyvinutý smysl pro humor. Ničí mě. Bezesné noci, ve kterých utíkám před nočními můrami, ve dne ony noční můry mě stejně dostihnout. A stejně utíkám. A nemůžu se schovat. 

Pár dní do Vánoc. Všeobecné nadšení, jen moje klesá. Ne, už to není jako, když jsem byla malá a jásala ze všeho, co dostanu, ve své slepé víře na Ježíška. Ježíšek není, zbyly jen sny a utracené peníze za dárky. A žádná překvapení, jelikož vždycky dostanu do puntíku všechno, o co si napíšu. Žádné nečekané zvraty. Tak na co se těšit?
Špatný přístup ke svátkům. Já vím. Ovšem nemůžu si pomoc. Špatný pohled na svět se nezmění z minuty na minutu. Vidím to stejně a snad ještě dlouho vidět budu. A pod Vánočním stromkem se budu usmívat a dělat překvapenou. Jelikož nic z toho jsem nečekala a Ježíšek mi vždycky splní všechna moje přání. Vše, o co si napíšu. Nebo řeknu.
Zajímalo by mě, co by Ježíšek dělal, kdybych příští Vánoce mlčela. 


Technická poznámka k mému přejmenování - z Fou se stala Neexistující. Fou - francouzské slovo - blázen - se přeměnila na Non-existent/ Don't exist. - Neexistující. Doslovný význam toho, jak si připadám - a nebo možná ne. Snad jsem se měla přejmenovat na utíkající. Prchající. Nebo tak nějak. Bylo by to snad výstižnější. 
Ještě o tom popřemýšlím. 


... zpět do reality.
A nad ránem zas,
Bezmezné obdivování těch přírodních krás,
Tu kapky krve na zemi,
Zakalený zrak,
Být volný jak pták a nenáviděn všemi.

Útěchu hledajíc pod střechou,
V chumlu lží a přetvářek,
Bolest tu si vezmem sebou,
Kráčejíc dále do dálek.

A mezi stíny bolesti,
Dům plný neřesti,
Nářků, výkřiků a hádek,
Ne?
Vrátit se zpět do pohádek?

Však nic není jak bylo,
Nic není a nebude,
Vše do jednoho se slilo,
A navrátit nic nepůjde.

Dne za dnem - v jeden se slijou,
A můžeš utíkat kam chceš,
Chytnou tě a zase zbijou.
Pro ně budeš jen protivná veš.

A v domě plném neřesti,
Ve tvém tichém pláči,
Vin a plný bolesti,
Pochopíš, ty sráči.

Utíkej jak chceš,
Životu však neutečeš.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement