It hurts, so good.

31. december 2010 at 0:08 | Neexistující. |  Útržky života
36- nine years and counting by BridgetCross | http://bridgetcross.deviantart.com/
Klesáme výš, stoupáme hloubš...

Věčné otázky o ničem a o všem. Touha vědět všechno a zároveň nic. Ptáš se, proč, jak, co, kdy? Odpovědi unikají. Lapit motýly do sítí. Tvé tajné přání. Myšlenka skrytá v záhybech tvé mysli. Tajemství nikdy nevyslovené. Přeješ si toho tolik. A motýly ti stále unikají. Pláčeš, ale slzy nepřichází. Vyschlý pramen mládí. A tam kde je konec, tam je i začátek. Otoč se a utíkej. Tisíce zatáček, milion cest. Ani jedna správná. A odpovědi stále nepřicházejí a motýly letí dál. 


Můj táta se mě často ptá na to, proč si nevyjdu s J. a S. ven. Pro upřesnění - to je můj bratranec a sestřenice. Nebudu uvádět jejich přesná jména, je to stejně zbytečný. No, a aby byl popis jejich osobností ještě přesnější, rozepíšu se tak, že když jsem byli malí, hodně jsme si rozuměli. Nebo alespoň oni dva. Bydleli k sobě blíž, takže spíše se navštěvovali oni dva a já jsem byla... taková odstrčenější, řekla bych. Věkově jsme si docela blízcí. J. je z nás nejstarší, S. je hned po něm a pak jsem já - je tak jako nějaký opakovací proces, jelikož naše mamky, sestry, jsou taky o jeden rok od sebe.

Chm-m, abych se dostala dál.

Jak už jsem řekla, můj táta se mě často ptá na to, proč nejdu s J. a S. ven. Proč jsem tak často doma a... skoro mám pocit, že mě doma nechce. Jenomže on taky nechce, abych smrděla po cigaretách a byla věčně po vlivem alkoholu. A zřejmě mu to pořád nedochází, proč nechci jít s nimi ven.

Protože doby, kdy jsme s nimi chodila ven, jsou už dávno pryč. Protože nechci už být jako oni. Nechci po každém žebrat prachy, nechci se každý víkend zpít do němoty a nechci žít v tom světě, kde si oni myslí, že je to in. Nechci být jako oni, sakra! Oni představují moji minulost, to, před čím utíkám, co už nechci být. To oni byli v minulosti můj vzor, tomu, čemu jsem se chtěla přiblížit - být v jejich partě, být oblíbená, být s nimi in. Udělala jsem to a co?
Temnota a rozmazané vzpomínky.
Tak proč s nimi nechci jít ven?

Tohle tátovi nikdy neřeknu. Ne proto, že bych se bála, že by mi klidně jednu vrazil za to, že jsem drzá, že na něj křičím, nebo tak něco. Pouze ze strachu, že když to řeknu nahlas, že... já nevím. Bojím se toho, co by se stalo, kdybych tohle někomu řekla. Kdybych mu řekla, jak se vnitřně rozkládám a užírám se vším, co s děje okolo mě. Že se bojím toho, že když třeba jednou udělám nějaký krok, že tam třeba zase spadnu.

Nechci tam být. Nechci být zase v té partě, kde si myslí, že je všechno tak in. A vždycky, když jejich partu potkám, umírám touhou se k nim přidat. Nesnáším jejich pohledy, které jsou chápavé a pohrdavé zároveň. Jejich smích nad nevyřčenými slovy a jejich pozvání, které bych tak ráda přijala, ale příliš se toho bojím.

Tak jaká jsem?


Někdy J. a S. závidím. Kašlou na všechno a dělají si co chtějí. A J.... Je jedináček a je tak trochu... nemůžu říct rozmazlený, nebo tak něco, jelikož i on nemá všechno, ale hodně se tomu blíží. Teta se strejdou - jeho rodiče - taky nemají idylický vztah a tak si teta myslí, že to, co J. dělá, je tak nějak jejich vinna a užírá se tím. A nejvíc mě překvapuje její přístup k jeho životu. Nemá J. peníze na cigarety? Teta mu je dá. Má J. průšvih ve škole? Teta se omlouvá a doma? Žádné vyhubování, nebo tak něco. Je to přece jenom J., který trpí...
S. má taky o hodně dokonalejší život, než já. Přesto nemůžu říct, že ho má dokonalý. S. byla z části vychovávána jejím otcem, strejdou, jelikož teta je po většinu času zaměstnána prací. A nevím, jestli to dopadlo zrovna tímhle, ale pravda je taková, že S. je... má přítelkyni. Ráda kouří a chlastá. A tohle všechno skrývá před svoji mámou a tátou, i když táta snad něco tuší. A její máma? Okatě ignoruje všechny fakta, která s tím souvisejí. Sama sobě si snad nalhává, že to, co chodí po jejím domě a oblíká se jako kluk a co vypadá jako kluk, je přece jenom její malá milá holčička, která pouze jenom sběhla z cesty, která ji byla udělena. Nebo že je  to vedlejší příznak poberty, či tak něco...

Závidím ji, i když nemám co. Tedy vlastně jo. Jejich volnost, jejich kašlání na všechno okolo. Možná se snad cítí důležité, co já vím. Ale chtěla bych mít to, co oni. Jenomže já nesnesu obviňující pohledy. Ráda bych to uměla, ale nejde to. Na to snad mám až moc ráda své milující a často ignorující a zraňující rodiče. Jednostranná láska dítěte toužící po uznání.
No a co?
Mohlo to být snad ještě horší, ne?


A znovu otázky. Proč nejdeš ven s J. a S.? A chuť vykřičet jim všechno do obličeje je zpět. A co když to udělám? A co když ne? Všechno zůstane tak jak má. A věčně obviňující věty o tom, že nic nedělám, že bych se sebou měla něco dělat. A další otázky. Copak jsem pro ně moc špatná? Copak mám být dokonalá?

Věčné otázky a žádné odpovědi. A zničující vzpomínky a přítomnost. Všechno okolo se smršťuje do kolotoče událostí, které se neměli stát, ale staly se. A chuť utéct je pořád zde. A touha zde zůstat taky. A největší touha... stanou na konci dráhy před všemi, kterým nepřipadám dost dobrá a zeptat se, zda jsem teď už dokonalá. A přesto žádný pohyb v před. 

Ubohost dnešního světa mě ubíjí. 

Nad ránem zas sám,
Případ otupělé mysli,
A dar co ti byl dán,
Je ti proti srsti.

Snaha jít si za svým,
Setkává se s odporem,
Jít životem, ale s kým?
Bloudíš městem nad ránem.

Myšlenky jak dotěrné mouchy,
Červené oči a zmařené touhy.
Kam poděla se radost ze života?

A když na dno padáš,
Žádné sítě nechytí tě,
Jenom bereš, nic nedáváš,
Řveš jak malé dítě.

Lži už nechrání,
Sám na světě zůstal si,
Zdá se - mimo tvé chápání,
Bloudíš pouští se psi.

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement