Guess who? Guess who? Guess who?

3. december 2010 at 23:43 | Fou |  Útržky života

Všimli jste si, že mám ve zvyku opakovat se?
To je prostě špatné znamení. Nerada se opakuju. Opakování není originální. A já bych ráda chtěla být originální. Originálnější než ostatní. Ta nejoriginálnější. Vážně. Prostě nedokážu být neoriginální, jelikož chci být originální a když si já něco usmyslím, tak to tak přeci bude, ne?
Ale zpět k těm pozitivním řečem, které jsem si slíbila zde psát. Hurá do toho!



Jde na mě vánoční nálada. Zcela nečekaně. Pouštím si staré/nové vánoční české i zahraniční hity, zpívám, nakupuju dárky, což má za následek to, že jsem skoro na mizině a je mi fajn. Co s faktem, že kupuju špatný dárky, že z toho mám divný pocit - z toho, že si opět užívám Vánoce? Potřebuju, nutně potřebuju se něčím zabavit. A překvapivě - nakupování dárku je docela ucházející zábava. 

Možná, ovšem jenom pouze možná, vám pojedu do Vídně. Přesněji řečeno - do Vánoční Vídně. Nechce se mi tam, nechce se mi do zahraničí, jaksi se mi nechce jet užívat si někam do zahraničí, užívat si v zahraničí vánoce, přestože mám vánoční náladu. 
Je to divný, vím.
Ale přece - nemůžete mi bránit v tom, že chce zůstat v Český republice? 

Aby přešla k dalším pozitivním věcem... 


SEŽERU ADVENTNÍ KALENDÁŘ NA POSEZENÍ!

Ano, tohle je pravděpodobně velice úžasná informace. Napadlo vás to někdy? Já osobně si prostě musím každý rok koupit adventní kalendář. Co záleží na tom, že je to tak trochu dětinský, v mém věky už trochu divný a že přitom vypadám jak blbec a ostatní pro to nemají pochopení? Prostě si ho koupím. A pak odolávám třiadvacet dní, načež ten čtyřiadvacátej den si ráno sednu a sním celý ten adveňťík na posezení. Je mi po tom vždycky zle, ovšem je mi dobře.
Tak trochu mi to připadá, že jsem se vzbouřila proti většině, jelikož všichni ostatní to zobou po dnech. No a já? Já se s tím naštvu a prostě to s ním až na Vánoce. 
Jo, připadá mi to taky trochu dětinský, připadá mi to směšný - já jsem směšná, že ještě něco takového dělám - ovšem dělám to, protože musím. Nějak záhadně to totiž ukojuje moje pocity uvnitř mě.
Potřebuju to.
Dělám to.
Je mi dobře.
Zatraceně dobře.



Pravděpodobně to nevíte, ovšem jsem na sebe pyšná. Je pátek. Člověk by řekl, že v pátek se dají nohy na stolů, ruce za hlavu a zase v pondělí nashledanou. Ne, bohužel jsem byla nucena makat jako šroubek. Tedy... první dvě hodiny po příchodu ze školy jsem se vysloveně válela, pak jsem se dokopala k tomu, abych něco dělala a tak jsem skončila u opisování sešitu, dělání křížovky a referátu. Nebylo to záživný, nebylo to ani zábavný, ovšem Fou je na sebe strašně moc hrdá. Uíííííííí! Jsem naprosto dokonalá!
Ne, vůbec mi to nepříjde divný, sedět tu v pátek večer a dělat školu. Ne, u mě je to přece NAPROSTO NORMÁLNÍ, jelikož - a teď pozor - jsem NENORMÁLNÍ! Jachachachacha.

Fajn, taky jsem si všimla toho rozdílu mezi těmito odstavci a těmi předešlými. Ti, kteří to čtou možná přemýšlejí nad tím, na čem že to jedu. Moje odpověď? Bublinky, bublinky, bublinky, bublinky! Zbytek si domyslete - pro ty chytřejší - nedělejte to - a spokojte se s tím.

Další pozitivní zprávy tohohle týdne... Konečně půjdu na HP7. Ano, ano, i já se prostě musím přesvědčit o jeho báječnosti, nebo o jeho dokonalosti, či o jeho naprosté debilnosti. Musím si prostě udělat svůj vlastní názor, pak všechny ostatní názory odšoupnout pryč, stát si za svým, náležitě všemi opovrhovat a tvrdit, že já mám pravdu. Což je pravda. 


Nutí mě něco psát. Učitelka. Kvůli autorskému čtení, což je to, že ti, co umí psát něco napíší, pak to vezmou do školy a tam... tam to budou číst s náležitým pocitem souznění se všemi ostatními, kteří tam taky budou sedět a poslouchat ostatní výtvory jak s unuděným výrazem, tak s nějakou tou žárlivostí na ostatní... ách, fajn, nejsem spravedlivá, jelikož takhle se tam snad chovám jen já. Byla jsem tam jednou. Ze dne na den jsem vymyslela slátaninu na nějakým běžci - jednorázovka naprosto beze smyslu - a šla tam. Byla jsem tam pět minut, žárlila, nudila se a potřebovala na záchod. Za dalších pět minut už to bylo akutní, takže jsem vypadla. 
To bylo minulý rok.
Pak se stalo spoustu špatný a ještě špatnějších věcí a teď jsme zde. A já jsem nucena tam opět jít. A mám velice silné pokušení to odmítnou, vykašlat se na všechno a jít spát. Jelikož spánek je dobrý, výživný a zdraví. Naprosto neškodný a mé osobě prospěšný. Co víc si přát? Spát a spát a spát.

Opět to nevíte, ale zase uběhl nějaký čas, než jsem se k tomuhle opět vrátila. 
Je to velice zvláštní, když si to zpětně pročítám, jelikož tam jde vidět, jak jsem nevyrovnaná a rozrušená. A to se snažím znít pozitivně, vesele, v žádném případě ne cynicky, sarkasticky a pesimisticky. Depresivně už vůbec ne. 

Jachachá. Už jste slyšeli o rozdvojené osobnosti? Tak nějak si teď připadám. Ve skutečnosti převládá moje špatná stránka a teď se beznadějně snažím udržet svoji lepší stránku mezi živými a být lepší člověk. (Jak naivně a uboze to zní!) A nebo... nebo si to prostě všechno nalhávám, jsem totiž zlá celá, žádná moje hodná půlka neexistuje a... tím bychom mohli skončit, nebo to tu zase bude přehlceno vražednými pohledy, sebeobviňujícími se řečmi, nadávkami, ubrečenými texty a bůh ví čím ještě. A já přece tak moc chci, aby tohle byl VESELÝ BLOG! 
(Neptejte se mě, co si představuju pod pojmem veselý blog, jelikož to není nic pěkného. Má zvrácená stránka se opět ozývá. Muhuhehehe).) 

Chci udělat něco zvráceného. Chci a chci a chci. Minulý rok jsem si obarvila hlavu na červeno. Nutno tedy ještě říct, že ne celou hlavou, ale určitý kus to byl. Teď už to ani nejde vidět, zmizelo to někdy během léta a já si vlasy nechala zase jinak upravit, ale často teď přemýšlím nad tím, že si je obarvím znovu. A tentokrát celou hlavu. A rozmýšlím se mezi fialovou nebo naprostou černou. Je to velké dilema. A ještě větší dilema kvůli tomu, že váhám. 
Obarvit vlasy? Není to moc dětinský? Nicotný?
O ničem?
Chce to vzpouru. Rebelii! Něco ve stylu třetí světové, ovšem v menším měřítku, bez obětí, devastace země a tak dále. Taková menší - moje osobní třetí světová. 
Jenomže mi chybí plán a zbraně.
Achich ach.
Zatracené smůla.


Tolik k pozitivním řečem.
Hrozí, že se rozsypu, takže musím.
Užijte si všechno, co si užít máte a bla bla bla.
podpis
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement