And... and... who knows?

20. december 2010 at 22:29 | Neexistující. |  Útržky života
Zjitřené smysly. Jako při první cigaretě. Novota, neznámá věc. Svět se točí a hvězdy nad hlavou svítí. Díváš se na ně a ptáš se, co v nich vidím. Dívám se na hvězdy a říkám, že vidím věčnost. Díváme se na hvězdy společně a díváme se do nebeské věčnosti. Zjitřené smysly. Okolní svět mizí, hvězdy svítí. Nikde nikdo, pouze věčnost. Zatracená věčnost. 




Hádky. Věčné hádky, řev, výčitky, hádky. Nic jiného. Matka versus já - kdo vyhraje? Nikdo, nikdy, věčné souboje o ničem a zároveň o všem. Chtěla bych být dokonalá tak, jak si představuje ona. Jenomže nejsem. Všechno dělám špatně. Učím se špatně, nepomáhám, umývám špatně nádobí - nebo ho neumívám vůbec, všechno dělám špatně. Chtěla bych se jim něčím zavděčit. Být dokonalá, chtěla bych, aby na mě byli pyšní. Chlubit se, jakou mají dokonalou dceru, hladit mě po hlavě a říkat, že jsou na mě pyšní. Tohle mi ovšem nikdy neřekli. Ani když jsem se například dostala na ten zasranej gympl. Neřekli - jsme na tebe pyšní - místo toho začali diskutovat o tom, kolik je bude stát moje dojíždění. Žádná pochvala, nic. A i když jsem se jich ptala, jestli tam mám jít, řekli mi, abych si to sama rozmyslela. Žádná slovíčka pochvaly.
Chtěla bych být pochválena. Tolik bych to chtěla...

Sestra si pořád stěžuje. Ona nic, my všichni všechno. Možná je to tou její začínají pubertou. Zítra má vystoupení, stěžuje si, že na něm nikdo z rodiny nebude, já bych opravdu ráda šla, podpořila, ale nemůžu. Škola, škola, škola. Ale to ona ignoruje. Ona chce, aby tam byl někdo z rodičů. Ovšem nebude. A tak nadává, křičí - na mě a říká věty typu, že na mé vystoupení rodiče chodili a na její nikdy nejdou. Její ubohá naivita. Neposlouchá, když jí říkám, že na moje vystoupení rodiče taky nechodili. 
Vytížení to lidé. Kdo jim to má za zlé?



Proč se vzrušovat?

Pokouším se vracet zpět. Včera jsem byla na dlouhatánské procházce na místě, kde jsem nebyla už přes tři roky. Nezměnilo se to tam. Krajina byla pořád stejná, s tím rozdílem, že byla zasněžená. A bylo to pořád stejný, jako před třemi roky. S velkým rozdílem, že já jsem se zase necítila stejně, jako před třemi roky. Pomalu, pomaloučku mi opět dochází, že se už nikdy nemůžu vrátit zpět, začít tam, kde jsem skončila, navázat na svůj předchozí život.
Už nikdy bych se na tu krajinu nemohla dívat stejně, jako dřív. Před tím jsem ji viděla, jako něco optimistického, jako něco... já nevím, snad jsem se chtěla stát součástí té krajiny. Když jsem tam stála včera, připadala jsem si jako vyvrhel. Narušitel krajiny, vyděděnec společnosti, cokoliv. Nepřipadala jsem si veselá. Chtěla jsem klesnou do náruče sněhu a bušit do něj, křičet, ječet, dostat to špatný ze mě pryč.
Místo toho jsem mlčela a pak odešla pryč. Krajina zůstala pořád stejná. A tak to bude i za další tři roky. A já zase budu jiná.

Nejde se vrátit vzad, nemůžu udělat krok vpřed. Nejde to, ještě je tu minulost. Ta mě tíží, svírá, nechce mě pustit. Ubohé egoistické depresivní žvásty. Nepomáhají, neléčí a stejně je píšu. A psát budu. Nevypočitatelný pocit toho, že jdu s davem. Že dělám to, co dělá jiných tisíc lidí v celé ČR. Píše si blogy. Připadám si alespoň z části normální. A nebo ne, nevím, vnitřek mé osobnosti je těžké rozebrat. 



Tíží mě noční můry. Nevím o čem, nevím o kom. Probudím se s tísněným pocitem strachu, zlosti a lítosti, smutku, spousta špatných pocitů a nepamatuju si nic, jenom tmu. Zasranou tmu. Nemám ji ráda. Nevím, co se za tou tmou v mých nočních můrách skrývá. Ptám se taky sama sebe, zda to chci doopravdy vědět. Pravda je krutá.
Ale co bolí míň? Lež? Pravda? 
Kdo ví.

Uvízli jsme v mrtvém bodě.
Co bude dál?
Kdo ví?

O krok blíž
A o krok dál,
Klesáš níž,
Zas sám a sám.

A snad možná víš,
Že zas o krok níž,
Ustoupil jsi zas,
A tvář je plná zas.

A taky slz od pláče,
Tvé oči - velké koláče,
A ústa bez úsměvu,
Možná, snad - chce to změnu?

Nad tebou kříž,
Pod tebou mříž,
Klesáš níž a níž
A ty to víš.

Ruka tíhou vzduchu padá,
Takys kdysi byla mladá,
Dnes ruce sešlé věkem,
Nikdy už pochody napříč světem.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement