December 2010

It hurts, so good.

31. december 2010 at 0:08 | Neexistující. |  Útržky života
36- nine years and counting by BridgetCross | http://bridgetcross.deviantart.com/
Klesáme výš, stoupáme hloubš...

Věčné otázky o ničem a o všem. Touha vědět všechno a zároveň nic. Ptáš se, proč, jak, co, kdy? Odpovědi unikají. Lapit motýly do sítí. Tvé tajné přání. Myšlenka skrytá v záhybech tvé mysli. Tajemství nikdy nevyslovené. Přeješ si toho tolik. A motýly ti stále unikají. Pláčeš, ale slzy nepřichází. Vyschlý pramen mládí. A tam kde je konec, tam je i začátek. Otoč se a utíkej. Tisíce zatáček, milion cest. Ani jedna správná. A odpovědi stále nepřicházejí a motýly letí dál. 

Přednovoroční vzhled.

29. december 2010 at 17:16 | Neexistující. |  Ten úžasný photoshop!
Ubíjí mě jen tak sedět a nic nedělat. A přesto to dělám. Ale nevadí. Moje nic nedělání se taky skládá z toho, že dělám nic neříkající vzhledy na blog.  Až moc často. Každopádně tenhle se mi opravdu líbí. Důvod v tom nehledejte, nenajdete ho. 
Obrázek byl šmajznut z devianartu

It's funny, but it's true.

26. december 2010 at 22:19 | Neexistující. |  Útržky života


Tentokrát se budeme muset obejít bez nicneříkajících ubohých odstavců, které jsem si zamilovala a přejít rovnou ke zničující realitě. Lide Český, Slovenský a tak dál, tudíž zbytek vás ostatních shrnu do pár teček - ... - obvyklá lítost, deprese a zasraná zlost se ještě nedostavili. Očekávám ten zničující nápor každou minutou, ale jak se zdá, nic nepřichází. A je to zatraceně podivný. Svádím to na to, že moje pocity čekají na začátek dalšího roku, do kterého se vřítím s neočekávaným citovým zkratem a já budu na dně. A jak se říká - jak na nový rok, tak po celý rok... No, začínám se obávat svého podvědomí.

Je čas vyhrabat si noru!

25. december 2010 at 11:41 | Neexistující. |  Útržky života
Tisíce střípků. Vzpomínky? Rozbitá sklenička? Teče krev a střípky se zabodávají. Bolest připlouvá a s ní i uvolnění. Vločky padají na zem a sníh dostává jinou barvu. Halucinace. Pamatuješ na to. Další barvy a další bolest. Je to k smíchu. Směješ se. A co dál? Nevinné kurzy sebeobrany tě naučili. Skleničky, pití, pití, pití. Další barvy a další bolest. Tisíce střípků a smích. Vzpomínky...?

Má nová sexy klávesnice vykazuje první známky poškození. Kdo sem kurva nalepil tu samolepku?! Anebo dostala jsem novu klávesnici, kterou, přiznávám se, jsem nutně potřebovala, neboť u té staré jsem s jistotou nemohla říct, které písmenka budou dneska fungovat a zítra ne. Tudíž vzdám poctu mé dřívější klávesnici, která sloužila špatně, přestože byla moje a přeju ji krásné prožití zbylých dnů Vánočních na skládce kdesi v neznámu. I tak můžu jednou dopadnou já, to nevylučuji. 

A teď k mé povznesené náladě. Nikdy bych neřekla, že se mnou Vánoční svátky udělají takovou změnu, ale bohužel je to pravda. A nebo za to muže kocovina ze včerejška, která se mnou cloumá od mého probuzení a litry zatraceného kafe mi v žádném případě nepomáhají. Ovšem události posledních dní se vyvinuly tak, že jsem na všechno a všechny zvysoka kašlala. Tudíž jsem se vznesla do povznesené nálady plné cynismu, sarkasmu a bůh ví čeho ještě, ovšem žádné vzpomínky na minulost, budoucnost, nebo tak se nekonaly, neboť jsem si zakázala na to myslet. A světě div se, ještě pořád to funguje. Takže... počítám, že do dnešní půlnoci snad ještě budu tak nějak v pohodě a užívat si své ubohé povznesenosti a někdy v příštích dnech klesnu zase kamsi mezi sebelítost, smutek, nenávist a depresi. To sice nezní nijak lákavě, ovšem - KDO MÁ NA VÝBĚR? 

Tenhle článek mi připomíná články minulé, kdy jsem si hrála na optimismu. S tím rozdílem, že tehdy jsem neměla kocovinu a opravdu se snažila. Teď se snažím přežít a nemyslet. Zatím to jde. Ještě mimo článek - opravdu se divím, že ve svém stavu nedospávám, nebo jen tak neležím a v klidu neumírám, ovšem jak se zdá, je mi souzeno přijít o zdraví spánek a snažit se žít s kocovinou, tudíž nabádám všechny živé a neživé tvory - nechtějte/nemějte kocovinu.


Další kafe.
Nepříjemný a zároveň příjemný pocit. 

Vraťme se k událostem včerejším a snad i k tomu, jak jsem se ke kocovině dostala. Ne, nebudete mít tady haldu přiblblejch detailů o včerejším večeru, pouze nějaké to suma sumárum, při kterém se za dvacet let budu smát tak strašně směšně, až už to směšný nebude. 
Dostala jsem spoustu dárků. Večer se vyvíjel slibně. Nic nehořelo, všichni jsme byli tak nějak v pohodě. Všichni dostali taky spoustu dárků, ze kterých měli ať už hranou, nebo nehranou radost. Tudíž první část večera dopadla dobře. Druhá část večera, která začala někdy v devět, se vyvíjela venku, kdy jsem se s určitýma nejmenovanýma lidma radovala nad Vánocema. Povznesená nálada. Jojojo. 
Domů jsem se vrátila snad někdy po půlnoci. Slovíčko snad je důležité. A taky slovíčko vrátila. Vyměnila bych ho za slovíčko doplazila, je to přesnější. 
A ráno se probudím a na té zasrané nové klávesnici je samolepka! A ukrutná bolest hlavy. Tolik k letošním Vánocům. (Jo, jestli vás to zajímá, tak na levém zápěstí se mi objevila neidentifikovatelná jizva, která mi nahání hrůzu. Nechci vědět, co jsem včera dělala.) 

Souhrn včerejších událostí. Neřešme to dále, stydím se, zuřím , ovšem je to zatím ututlané. Zítra se jistě budu utápět ještě v něčem horším, jelikož včerejšek byl opravdu velice... nepříjemný. Takže až si tohle budu někdy číst, upozorňuju samu sebe - NESLAV VÁNOCE S TĚMA LIDMA!
Skrytý význam, který se v oných slovech skrývá vám neodhalím, ani to, koho myslím pod pojmem
jiní lidi. Zapojte fantazii, nebo mozky. Možná vám to dojde. 


Potřebuju vypadnout. Je to jistý. Směr? Pravděpodobně Jeseníky, kde se zahrabu dvacet metrů pod sníh a pod zem a budu se snažit zchladit se a uklidnit se. Možná tam na nějakém nevýznamném místě udělám úžasný objev o mě samá, nebo tak něco. Důležité je, abych odsud vypadla, jelikož začínám mít pocit, že budoucí nával věcí jaksi nezvládnu.  Ale to je v pohodě, já toho přece nezvládám víc, že.

Obdivuju samu sebe za napsání tohohle článku. Zítra se budu nenávidět. Žíjte blaze a uboze.

And... and... who knows?

20. december 2010 at 22:29 | Neexistující. |  Útržky života
Zjitřené smysly. Jako při první cigaretě. Novota, neznámá věc. Svět se točí a hvězdy nad hlavou svítí. Díváš se na ně a ptáš se, co v nich vidím. Dívám se na hvězdy a říkám, že vidím věčnost. Díváme se na hvězdy společně a díváme se do nebeské věčnosti. Zjitřené smysly. Okolní svět mizí, hvězdy svítí. Nikde nikdo, pouze věčnost. Zatracená věčnost. 


Inu další look.

19. december 2010 at 19:07 | Neexistující. |  Ten úžasný photoshop!
Z nedostatku ostatních aktivit dělám různé voloviny na PC. Také jsem došla k názoru, že to chce nový vzhled. Po necelém měsíci. Ano, jsem nesnesitelná. Prokažte tedy lidem laskavost a zastřelte mě. Opravdu se nebudu bránit. Ani vlastně nevím, proč mám nutkavý pocit vám o změně vzhledu blogu psát. Možní proto, že to dělají všichni. K tomu ještě spousta smajlíku a sebeobviňující řeči o tom, že tohle je opravdu otřesný. Jo, možná z toho důvodu.

Obrázek jsem čmajlzla z devianartu.
Další vzhled

Neexistující

13. december 2010 at 23:29 | Neexistující. |  Útržky života

life breath. by m0thyyku | http://m0thyyku.deviantart.com/

Krev a šplíchance. Smutek a pláč. Na nebi hvězdy a ten protivnej měsíc. Míříš na něj puškou a střílíš. Vedle. Další pokus? Ne, jenom jedna šance. Kráčíš potemnělou ulici, v puse cigaretu. Úšklebek na tváři a zjizvené ruce. Vzpomínky na střepy a krev. Vchod do Pekla a ty vcházíš.
Vítej v Ráji...

Stav těžkého vědomí někde mezi vědomím a nevědomím.

11. december 2010 at 23:50 | Fou |  Neexistující slova.
Padly tři výstřely. Trhls sebou a zadíval ses na mě. Smutek v očích. Jak to bude dál? Smutné pousmání a poslední dotek na líc. Sbohem. Škemrám. Pláču. Utíkám. Co teď bude dál? ptám se. Bolest přichází, odchází. Návaly smutku a zlosti. Co teď bude dál? ptám se a mé slzy padají na tvůj hrob.
Mozky vymytý hudbou. Těla unavená tancem. Život bez života. 
Co bude dál?

Je to dobrý! Nedejchá!

10. december 2010 at 23:39 | Fou |  Neexistující slova.
Řekni mi - k čemu ti to bude?
K ničemu.
Fajn, tak proč to chceš udělat?
Protože... protože musím!
Vážně? Tohle si myslíš?
Ne, já si nemyslím nic.
Tak to je potom špatný.
Já vím.
A co s tím hodláš dělat?
Nic?
Špatně.
Něco?
Jo, to by bylo super. Co?
Nevím. Copak nemůžu být pořád stejná?
Stejná? Koukla ses někdy na sebe? Poslouchala ses?
Ne. Co na tom záleží?
Záleží na tom sakra hodně.
Proč?
Protože jsem to řekla a už s nehádej.
Dobře. A co mám tedy udělat?
Udělat? Co já vím? Copak já jsem ty?
Ne.
No vidíš! Tak něco udělej! Zvedni ten svůj línej zadek, udělej ze sebe něco! Udělej ze sebe něco lepšího!
A co když se nechci měnit? Co když nechci být lepší?
Cože nechceš?!
Být stejná... co to je?
Nic. Nemůžeš být stejná. Jsi nic. Ty jsi n i c. Smiř se s tím. 

A co když se s tím nesmířím?

Zpět k všední nevšednosti.

5. december 2010 at 22:36 | Fou


Po včerejším výbuchu pocitů jsem se musela trochu zklidnit. Proto jsme šla ven a dvě hodiny
bezcílně bloudila našim městem, nadávala si do pitomců, schovávala se do stínů před lidmi a mrzla, mrzla, mrzla. Tak nějak jsem doufala, že si z toho třeba uženu rýmu a zůstanu doma, ovšem nakonec to dopadlo tak, že jsem zjistila, že mám zatraceně teplou bundu, která jen tak nedovolí, abych umrzla, nebo se snad nachladila. Tudíž zítra jako každý jiný smrtelník vyrážím do školy, umučit se k smrti, poslouchat řeči, které mi v životě budou k ničemu a vzhledem k budoucímu spánkovému deficitu, který chystám, tam pravděpodobně i pár minut - MINUT - prospím. Ale to, prosím, mluvíme až o zítřejším dni. Zpět k dnešku, dnešní náladě, dnešní všední nevšednosti.

Jsme bohatý člověk. Po náhlém zbohatnutí o mých narozkách, jsem zbohatla i teď. Na Mikuláše. Což nikdo z vás, ani já, nečekal. Došla jsem ovšem k názoru, že mi odmítají dávat kokina, jelikož je to celkově dražší záležitost, takže mi všichni strčili stovku se slovy, ať si to užiju. Tedy až na strejdu, kterýho potkávám jednou za rok, ale on se vždycky nějak přihlásí a strčí mi do ruky pět set. Kde na to bere při svém požehnaném věku osmdesáti let a ubohém důchodu? Nemám zdání a upřímně? Nějak mi to nevadí. Nepohrdám penězi, což je docela uklidňující fakt. Nemyslíte? 

Musím se smát, jak všichni píši, nebo mluví o tom, že je tohle jejich poslední den na světě, jelikož je zřejmě odnesou čerti. Vtipné, směšné, dětinské. Možná bych někdy v minulosti tvrdila totéž, ale teď? Ne, pokud by se mělo stát něco takového, že by čerti udělali masový nájezd na lidi a unášeli by je do pekla, počítám s tím, že přede mnou se zjeví temný tunel rovnou do pekla. Pro mě by si nikdo nepřišel. 

Jak dojemné.

S úsměvem dojdete daleko. Ještě dál dojdete s úsměvem a nabitou zbraní.

4. december 2010 at 19:00 | Fou |  Neexistující slova.
Mám co dělat, ale nedělám nic. Měla bych něco dělat, ale nedělám nic. Slovo nic naprosto přesně vystihuje mé momentální rozpoložení, přičemž k němu ještě připojuji slovo unavená, unavená, unavená, naštvaná, podrážděná a unavená. Ale zpět k úžasnému slovíčku nic. Strašně se mi zamlouvá. Dokonce bych se tak označila za sebe. Malé, nechutné, ušmudlané nic. Ovšem to je děsně pesimistický a já jsem si slíbila, že přece budu zatraceně optimistická, veselá a bůh ví co ještě.

Guess who? Guess who? Guess who?

3. december 2010 at 23:43 | Fou |  Útržky života

Všimli jste si, že mám ve zvyku opakovat se?
To je prostě špatné znamení. Nerada se opakuju. Opakování není originální. A já bych ráda chtěla být originální. Originálnější než ostatní. Ta nejoriginálnější. Vážně. Prostě nedokážu být neoriginální, jelikož chci být originální a když si já něco usmyslím, tak to tak přeci bude, ne?
Ale zpět k těm pozitivním řečem, které jsem si slíbila zde psát. Hurá do toho!