Vzhůru k výýýškááám!

23. november 2010 at 22:01 | Fou |  Útržky života
K popukání veškerého českého národa, zasazuje Fou životu druhou ránu. Jak se zdálo, v prvním kole měl život o hodně navrch, ovšem v tomhle kole... Podívejte se sami, Fou uhýbá před pravačkou života, dělá obrat a zasazuje ránu! Život vypadá trochu otřeseně, ale... opět už je v pořádku a právě teď míří na Fou. Dámy a pánové, tohle bude ještě hodně zajímavý zápas!


Nemám co dělat. Sedím, čučím... Ne, opravím se - mám co dělat, ale nedělám nic. Je dobré, když všechno uvedu na pravou míru. Kdybych to tak neudělala... mohlo byste si myslet spoustu špatných věcí o mé osobě - ne že si už o mě něco nemyslíte, že - ale zůstaneme u té pozitivnější možnosti. 



Určitě se něco děje. Možná se země začala točit opačným směrem, nebo možná... jsem tu posledních pár měsíců prožívala něco úplně jiného, ale... - tohle je opravdu šok - cítím se klidně. Nejsem rozrušená, nejsem naštvaná, žádná depka na mě ještě neskočila, cítím se být... srozuměná, tak se tomu říká? Nevím. Nejde o to, že bych zase vypla city a prostě jenom jela. Nejsem vlastně ani šťastná, prostě jen... spokojená. A přestože - přiznávám - je to docela úžasný pocit, mám nepříjemné tušení, že začali tikat velké hodiny od nějaké bomby. A čas běží, kvapí... já se cítím srozuměná a klidně vsadím cokoliv na to, že do konce týdne... no dobře, buďme optimisti, do konce měsíce, se něco stane. Bum, bác, bang bang bang - krvák, naprostý horor, cokoliv, ovšem pak už zase spokojená nebudu. 

Možná to někomu přijde divný. Jo, i mě to přijde divný. Děsivý. Fascinující... pro mě je to něco jako další div světa. Prostě se cítím klidně. Ovšem není to tak, že jako v knihách, nebo ve filmech se teď všechno obrátí k lepšímu. Ne, bohužel náš realismus je úplně někde jinde. To, že se cítím klidně, neznamená, že se blížíme k happy endu. Mám neblahé tušení, že pokud se jedná o moji osobu, počkáme si na ten děsivý happy end ještě hodně dlouhou dobu. Pokuse se ovšem někdy toho happy endu dočkáme. 

Poklidný stav mé duše je opravdu zajímavý. Ještě pořád se sice nemůžu sama sobě kouknout do očí - Bůh ví proč - ale jinak... Černobílá vrstva na tom světě se otřásla pod náporem menší světlejší barvy. Je to... když řeknu souznění, zní to moc... divně, jinak, nepatřičně. Není to ani tak souznění. Mě samotné to spíše připadá jako nějaký západ slunce, šumění moře, klid, nikde žádný hluk, zvuky, nikde žádný vetřelec. Ticho před bouří. 

Očekávám opravdový hurikán. 


A to je tak trochu můj problém. Je to zajímavý... zkoušeli jste se někdy hádat sám se sebou? Já to jaksi dokážu. Řeknu si něco, hned na to to popřu, vyvrátím, odporuju... hádám se sama se sebou. A i v tomhle případě. Myslím si, že teď už to bude fajn, jelikož klid je tak příjemný. A pak si sama sobě odporuju, jelikož v mém případě nikdy nic nezůstane klidné. A hned na to odpovídám, že třeba tentokrát to dokážu, posunu se dál, zastavím se, obrátím se, zvládnu to. A pak na sebe křičím, že to se nestane, jelikož jsem zbabělec. 

Ale jelikož prožívám poklidné období, odsouvám všechna negativa stranou. Jsem klidná, tak klidná, unavená od utíkání a připravená na další útěk. A přece je to všechno tak směšný. Někdy dokonce přemýšlím nad tím, co by mi řekl nějaký specialista - pravděpodobně psycholog, kdybych mu řekla, co se mi honí hlavou, jak si sama připadám, co s tím dělám... V mé mysli vždycky skončí psycholog s úšklebkem na tváři a já v blázinci, nebo psycholog na zemi - infarkt, chudák - a já na něj tupě zírající. Nevím, která z těch variant je lepší. 


Je mi divně. Poklidně. Je to zneklidňující. A přitom klidné. Divné. Podivné. Prapodivné. 
No... jenomže co chcete, když se jedná o mou osobu?


V klidné té chvíli,
V jedné vteřině,
Nevíra na víly,
Já ležím v peřině.

Zdi se zmenšují,
Klid můj odhání,
Myšlenky lynčují,
Klesá odhodlání.

V té jedné vteřině,
Někde tam - uvnitř mě,
Skrytě v peřině,
Ležím já nehnutě.

Klid můj odchází,
Slzy zas přichází,
Ruce se třesoucí,
Mé srdce tlukoucí,
Myšlenky útočí,
Svět můj se zatočí. 

Je divný, že vím, že neumím básnit,
ale stejně to dělám.
Zastavte mě někdo.
podpis
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Nika Caesaris Nika Caesaris | Web | 24. november 2010 at 22:16 | React

Na náladovost a rozdvojenou osobnost se připrav, to je naprosto normální. :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement