Pokoušíme se, tečka.

8. november 2010 at 22:26 | Fou |  Polemizuji!
http://ex3me.deviantart.com/

Je důležité, velice důležité, abyste všichni věděli, že slovo pokouším se, hraje v mém životě docela velkou roli. Proč tomu tak je? Protože se pokouším žít... My všichni se pokoušíme.


Pokouším se učit.
Pokouším se být dokonalá.
Pokouším se všem vyjít vstříc.
Pokouším se všechno zvládat.
Pokouším se dělat, co je třeba.
Pokouším se se sebou něco dělat.
Pokouším se být hodná.
Pokouším se být upřímná...


Mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho a vypisovat tady tisíce věcí, o které se pokouším. Celkově to ovšem zapadá do velké kolony - "pokouším se žít". Jsem člověk bez vůle, který nic nevydrží. Jeden den si řekne něco, druhý den o tom začne pochybovat, třetí den je to zase zpátky. Jsem člověk, který si neumí stát za svým. Jsem člověk s přehnaně křehkým srdcem, který mi leží v dlani a už mě to, kurva, vůbec nebaví.

Co bych dala za to, abych mohla všechno hodit za hlavu. Přehnaný pesimismus ovšem patří k mé osobě. Stejně jako patřičně pokřivený pohled na svět a obrovské sebelitování se. Umím se smát. Umím i plakat. Umím se naštvat. Umím řvát. Umím - v nouzových situacích - dokonce i zatnou zuby a držet, snažit se to přežít. Ovšem - k čemu to všechno? Došla jsem totiž k názoru, že tohle je vám k ničemu. Pokud neumíte řádně držet jazyk za zuby, vydržet další rány, podřídit se někomu a brát život s obrovským nadhledem, je vám váš smích, pláč, řev a další takové věci, naprosto k ničemu. 

Ano, je naprosto jasné, že jsem zase upadla do pesimistické nálady. Ale není to kvůli mé osobě, ale kvůli... jednomu člověku, o kterém bych nikdy neřekla, že vlastně skončí tak jako já. S pesimistickou náturou. Což je tak docela ironie, kdybyste znali celý příběh, ovšem budete si muset vystačit se zdejšími naspanými písmenky. 


Jestli z vás někdo žije na vesnici - nebo v takovém menším městečku, jako já, pochopí snad, o čem tady budu hovořit. Zjistila jsem totiž, že vesnické děti jsou o hodně více krutější, než ty městské. Ještě upravím výraz děti na patnáctileté mladistvé a výš. Jelikož jak se zdá, na vesnici máte všechno na talíři - všichni vědí všechno. Nikde se nic neudrží a kromě toho, že jde o malý semknutý kroužek lidí, kteří čas od času udělají nějakou ptákovinu, se nejedná o nic zásadního. Ovšem přece....

Měla bych říct, že já před třemi roky byla z takového kruhu přátel vyřazena. Z důvodu mého přechodu na gympl. Zřejmě jsem dostala nějakou divnou nemoc, nebo tak nějak, ovšem realita byla ta, že jsem mezi ony vyvolené už nepatřila. Neříkám, že mi to nevadilo, spíše naopak. Byla to jedna z největších rad, které jsem kdy utrpěla. Jelikož když jeden den věříte lidem, máte je opravdu rádi... a druhý den vás tihle lidi pošlou pryč, docela vás to sebere (tak začala moje nedůvěra, podotýkám).

No, ovšem i v tak malé partě semknutých lidí, ať už je tam ta nálada sebe úžasnější, vždycky dojde ke zkratu. A to se stalo nedávno a přestože jsem z toho měla škodolibou radost, tahle událost dá se říct srazila na kolena člověka, který mi taktéž ublížil, ovšem tohle ve mě probudilo mé dřívější lidské pocity. Ach ten ubohý soucit.

Zřejmě jsem vám to moc neobjasnila - jede z důvodů je ten, že o tom ani nijak zvlášť já sama nechci vědět, takže jsem se nepídila po podrobnostech, ovšem skončilo to tak, že "velký klub kamarádů" se rozpadl na menší poloostrovy kamarádství, které se teď vzájemně pomlouvají jak nejvíce dokážou. Je to prostě až k smíchu, když se dvě nejlepší kamarádky "na život a na smrt" během jednoho dne bezdůvodně rozhádají a pak pomlouvají jedna druhou jak nejvíce můžou. Vtipné a zároveň strašně politováníhodné. 

Ovšem vypovídá to něco o té naší lidské povaze. Nebudu to nijak popírat a řeknu na rovinu, co si o nás všech myslím - jsme hovada. Naprostá hovada, které buď zobou z ručičky, nebo máme nataženou onu ruku s krmením, nebo jsme prostě o hladu. Jsme tak strašná hovada, že urážíme kde můžeme, jednáme impulsivně a pak váháme, zda jsme udělali správně, ovšem ve své povrchnosti si nechceme připustit, že  jsme udělali něco špatně. Ovšem lidská povaha už je taková. A nikdo z nás s určitou jistotou nemůže zatraceně popravdě říct - fajn, já jsem nikdy v životě neurazila žádného člověka, nechovala jsem se k nikomu špatně, jelikož je to zatracená lež. Všichni jsme hovada. Malí hajzlíci, toužící jen po tom svém, ničeho si nevšímající, kašlající na ostatní. 

A přitom si samozřejmě myslíme, že je to samozřejmě všechno OK, že na tom není nic špatnýho. Je to až fascinující, říkám se vy chvílích naprostého bláznovství. Kdybych měla několik volných let, peníze a náladu, určitě bych se přidala k lidem, kteří studují tu naši lidskou povahu. Vážně mě to až v některých chvílích fascinuje, na kolik stran může člověk hrát svoji přetvářku. Nakolik je člověk schopen se změnit, jen proto, aby zalichotil ostatním. Říkám, jsme fascinující stvoření. A přesto, naprosto otevřeně to přiznávám, je mi z nás všech zle. Ovšem žádná bájná utopie se zřejmě nikdy konat nebude.
Jaká škoda, myslím si někdy.



Jak jsem na začátku článku vypisovala vše, o co se pokouším a kde bych se mohla ještě dále vypsat, mohla bych i teď vypsat, o co všechno se mi všichni pokoušíme v našich ubohých životech. Ovšem i to všechno spadá pod kolonku "pokoušíme se žít", takže bych to ráda nechala nespecifikované. Můžeme se pokoušet o co všechno chceme. Můžeme se pokoušet býti lepšími, ovšem nebudeme tací, jelikož mi sami a ostatní z nás udělají lidi, nad kterými, až se jednou ohlédneme zpět, se bude chtít plakat i nám samotným. 

Ale žijte si v tom svém světě, kdy je prozatím všechno v pořádku, kdy slunce svít a vy jste nadmíru spokojeni, jelikož vás mají všichni rádi. Žijte si v tom ubohém světě, kde na vás nedoráží kruté lidské podlosti a ignorujte tu do oči bijící realitu. 

Jsme hovada, tečka. 

podpis
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement