Do you really want to delete this? Yeah, i want.

27. november 2010 at 23:11 | Fou |  Útržky života
Krásné, temné, zasněžené večerní sezení u PC. Je to tady, dámy a pánové, zima na nás udeřila. Velice silnou rukou, která nejde zastavit. Sněží, sněží, sněží a... pravděpodobně sněžit ještě stále bude. Hip hip hurá! Ať žije cynismus. 


Ptají se mě, proč se nezapojím mezi ně. Proč si mezi ně nesednu?
Vrtím hlavou a říkám ne, otáčím se a jdu pryč.
Volají mě a říkají: "Pojď si sednout."
Vrtím hlavou, říkám ne. Zavírám se v pokoji.
Opět volají, ptají se, proč s nimi taky nedělám ozdoby na stromeček, vždyť je to tak lehké!
Říkám ne, nechci a odcházím.
Ptají se proč, proč a proč?
Já říkám - neptejte se, neodpovím a odcházím.
Jsou naštvaní. Ptají se proč, nutí mě sedat si k nim ke stolu, pokouší se mě naučit dělat vánoční ozdoby.
Vrtím hlavou. Utíkám. Křičím, utíkám, dusím se. Nechci s nimi dělat vánoční ozdoby. Nechci s nimi sedět u stolu. Nechci se s nimi bavit. Nechci, nechci, nechci!
Jdu dolů. Oni mlčí, neptají se a já odcházím. A ptám se sama sebe, jestli to opravdu stálo za to.
Oni mlčí.
Já mlčím.
Mlčíme...


Říkají piš.
Ptám se komu.
Tváří se uraženě a odpovídají: "Ježíškovi přece! Musíme vědět, co chceš."
Protáčím oči, chce se mi smát. Mlčím.
Mračí se a ptají se: "No? Bude to?"
Vrtím hlavou, v koutku mi poškubává. "To jako vážně? Už jsem vám to řekla," odpovídám.
Mračí se. "Jo, vážně! A my to chceme napsaný," odpovídají a mračí se ještě víc.
"Nejsem na tohle tak trochu stará?" ptám se.
Mračí se. "Ne," odsekávají. "A je to tradice, tak to prostě udělej."
Mlčím.
Oni řvou.
Mlčím.
Oni nadávají.
Mlčím.
Oni mlčí.
Já odcházím psát dopis.
Pořád ještě mlčí. Jsou naštvaní.
Beze slova jim podávám dopis, otáčím se a odcházím.
Oni mlčí. Zírají na dopis.
Já mlčím a ptám se: proč?


Směji se.
Ptají se: "Proč se směješ?"
Směji se dál.
Opět se ptají.
Směji se dál. Tečou mi slzy. Směji se.
Oni se mračí. "Proč se směješ?" ptají se. "Tady není nic vtipného!"
Směji se dál. Nemohu přestat.
Říkají, abych šla pryč, když jim to nechci říct. Říkají, že se mám začít chovat trochu více vyspěleji.
Směji se a odcházím.
Dívají se na mě, jak odcházím, jejich oči jsou vyčítavé, plné zlosti, smutku, možná lítosti. 
Mlčí.
Já odcházím a směji se.
Mlčí a jejich pohled se mi vypaluje do zad. 
Směji se.
Oni mlčí. 
Ticho, které narušuje jenom můj smích.
Směji se, přestože to není vtipné.
Směji se.


Tolik k tomu, co mě potkávalo posledních pár dní. Smích, zlost, křik. Já byla ta zlá, všichni ostatní ti hodní. Otázka prčo tomu tak je, je podle všeho nemístná. Jelikož já jsem ta zlá, zlá, zlá, panovačná, nikým nechtěná a ubohá Fou. Ti, co sem tu a tam zabloudí a ti, kteří mají mozek - no tak těm dojde, že období klidu skončilo. Nebo... chm, vlastně ne.
Ještě pořád cítím zbytky toho klidu, ovšem okolí mi jaksi nedovoluje se do něj ponořit a nechat se ukonejšit tím, že je všude klid.  Mír, pokoj... Okolí mi nedovolí ani spát, v momentální chvíli. 

Ale to je pravděpodobně jen špička ledovce obrovských problémů, které bych měla - zdůrazňuji slovo měla - zdolat a vyřešit. Problém je ve mě. Ne ve velikosti toho ledovce. Když tak nad tím přemýšlím... možná snad ani z toho svého rostoucího problémového ledovce nechci. Možná se mi tam líbí. Možní se mi líbí problémy, kdoví. Možná jsem tak trochu divná. A to vlastně nejen možná. Prostě jsem divná. 

A víte co?
Nevadí mi to. 


Což je pozitivní posun před. Menší úspěch snad, něco, co v mém životě představuje něco víc a zároveň nic. Spletité to věci mého života. Polehčující okolnosti jsou ty, že to po vás nebudu chtít. Nemusíte vědět, jak je můj život složitý, jelikož - a to je zatracená pravda - to v některých chvílích nevím ani já. A zrovna teď se mi nad tím přemýšlet nechce.


Takže zpět do chaosu a okolí. 
Ráda bych toho napsala víc, ovšem pocity, které se uvnitř mě vaří, by váš možná příliš znechutili, nebo tak něco. Takže budu mlčet, ono to je bezpečnější. 

Abych ještě uvedla na pravou míru titulek článku - ne, nejsem na tom zase tak špatně, abych přemýšlela o svém vymazání, i když, přiznávám, jsem jednu dobu života takové myšlenky vedla, ale… No, radši to neřešme. Hlavní je - tedy alespoň pro mě, že se nechci vymazat. Naopak chci vymazat tu haldu programů, kterými mám zahlcený celý počítač, který teď stávkuje.
Ano, ano…
... klidně mi vražte!



Odcházím.
Neříkají sbohem. Není proč.
Vědí, že se vrátím.
Je to tak vždycky.
Vrátím se, řeknu promiň, a tím je, zdá se, vše vyřešeno.
Odcházím.
Nedívám se zpět.
Oni se dívají na mě. Kruté úšklebky na obličejích. "Však ona se vrátí," šeptají. Mají pravdu.
Vrátím se.
Vždycky se vrátím. Přestože nechci.
Chci jít pryč. Nevracet se. Neudělat jim tu krutou radost.
A přesto se vždycky vrátím.
Vždycky. 
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement