Back to life?

21. november 2010 at 22:14 | Fou |  Útržky života
http://skia.deviantart.com/

Umírejte pomalu. Strašně moc pomalu. A žite ještě pomalejš. Tak nejpomalejš, jak jen to dokážete. Život je totiž zatraceně krátký. Žijete, žijete, žijete a pak? Nevíte, jelikož jste mrtvý. Mrtví, mrtví, mrtví, studení a bez života. Žijte pomalu, nespěchejte, umírejte pomalu, neutíkejte. To jest moudro pro dnešní pochmurný den. 


Je hnusně, všimli jste si? Už je to tak, blíží se zima, zimní koulovačky, zima, zima, zima, led, zima, zima, zima a sníh. Jo, k dalšímu všeobecnému nadšení se blíží i Vánoce. Vzhůru na nákupy, utrácet hříšné peníze, nestarat se o nic a být v bláznivé, veselé náladě a být happy. Jelikož Vánoce jsou totiž svátkem pohody a radosti, kdy je rodina spolu. Tak to má přece být. Nedej bože, kdyby to takhle nebylo! To by přece byla tragédie!

Vvy to zřejmě nevíte, ale právě teď v tuhle chvíli jsem vyřvala svoje kamarádky. Bolí mě hlava, je mi zle zle zle zle zle, chci si lehnout, zahrabat se, spát a nikdy se neprobrat. A právě v tuhle chvíli jsem seřvala ty holky, ke kterým se někdy upínám. Obvinila jsem je z nedostatku důvěry v mou osobu. Kvůli jedné věci, kterou tady ovšem nebudu rozpitvávat. Ale je to ironie. Nebo možná není. Nevím, nemyslí mi to. Nemyslím. Já... třeba některým lidem už vážně nedůvěřuju. Ony... řekla bych, že ony patří k té části lidí, kteří mají alespoň kousek mé podělané důvěry, ovšem zřejmě o ní neví. A já jsem je obvinila z nedostatku důvěry v mou osobu. Tohle je prostě... krutá realita. 

Je mi ze sebe samé do smíchu, abyste věděli. Tohle je ode mě ubohý a já sama to vím. Přesto jsem je všechny vyřvala a pak jim řekla, ať mi zítra jednu vrazí. Pak jsem řekla, že je mi zle a zdrhla jsem . Utekla. Jelikož jsem zbabělec. Zbabělec, zbabělec, hnusný zbabělec, který se nedokáže ničemu postavit čelem, pouze utíká, utíká, utíká, neví kam, jenom zdrhá. 
Chtěla bych se zastavit. Vydechnou, uklidnit se, otočit se, podívat se pravdě do očí... No to mi připomíná to. Dneska ráno jsem zjistila zvláštní věc. Opravdu zvláštní. Jelikož to se mi ještě nikdy nestalo.

Nemohla jsem se sama sobě kouknout do očí. 

Stála jsem tam tak před tím zrcadla, měla jsem zrovna kartáček v ruce a chtěla jsem se podívat na svůj zevnějšek. Dokázala jsem se kouknout na svoje zuby, pusu, tváře, vlasy... nos - na cokoliv, ovšem když jsem se chtěla sama sobě kouknout do očí, nešlo to. Vždycky jsem ucukla. Nemohla jsem se kouknout sobě do očí, protože... protože... já nevím. Nenávidím sama sebe? Nedokážu se sebou žít? Je to tím, že oči jsou okna do duše? Proto se sama sobě nedokážu kouknout do čí? Jelikož... třeba mám zkaženou duši, nebo tak něco?

Možná se vám to zdá divný. Sama si pamatuju, když jsem tohle slovní spojení "nemohla se sama sobě kouknout do čí" slyšela, jak jsem to šla samozřejmě vyzkoušet. šla jsem k zrcadlu a zkoušela se sobě nedívat do očí. Ale nešlo to. Vždycky jsem se na samu sebe zadívala. Možná to bylo tím, že jsem to dělala záměrně, nevím. Ale dnes ráno… Vždycky když jsem uviděla svoje oči, ucukla jsem....

Bojím se toho. Dokonce se bojím sama sebe. Toho, co udělám. Všeho. Světa, lidí. Trpím panickým strachem. A přiznávám to. A stydím se za svoji slabost. Chtěla bych být úžasná, nebojácná, dokonalá... Nejsem nic z toho. Nedokážu se sama sobě podívat do očí!

A to jsem si myslela, že je všechno za mnou. Po mých narozkách se mé zjitřené pocity a nervy trochu uklidnily. Zažila jsem období klidu a míru, dá se říct. A teď prostě tohle. Překvapení měsíce. 


Asi jsem opravdu divná. Poskvrněná. Nějaký divný druh člověka.  Je to smutné, k smíchu, je to pravdivý, je to podivný, je to ujetý. Zvrácený, směšný, nereálný, reálný až moc, zatraceně únavný. Mé ubohé životní klišé. Jako na klouzačce. Nahoře, dole, nahoře, dole... a teď někde jsem na tom žebříku nahoru na klouzačku a padám z toho žebříku dolů, jelikož se nedokážu udržet. A tak zase vstávám a lezu potom pitomým žebříku. Protože chci, protože musím, protože to po mě chtějí, protože... protože to je zřejmě život. 

Chci spát, chci žít, chci usnout, chci být. Chtít, žít, mít, nemít, toužit, necítit, cítit, žít, nežít, být, nebýt. 
Sama sobě zním jaksi divně. Ohraně. Jsem jako zaseknutý gramofon. Potřebuju se posunout dopředu. Jít dál, neotáčet se. Jenomže já utíkám, nemůžu se zastavit, jít v pohodě, v klidu, užívat si všechno okolo sebe, jelikož utíkám. Dál a dál a dál. Utíkám, nezastavuju se, prchám, neotáčím se. 
Chci se zastavit.
A je to směšný.
Já jsem směšná.
Přiznám si to.
Vím to.
A nedokážu to změnit. 
Chci svoje optimistický řeči.
Nechci depku.
Copak není něco... nějaký návod na to jak "žít ten nejúžasnější, nejoptimičtější a nedokonalejší život"? Dala bych všechno za něco takovýho. Potřebuju to, nevím, jak dál. 

Smutný to život. Můj smutný život. A můj pohrdavý úšklebek. Nad sebe samou.

Potřebuju si to někde vybít. Koupím si boxovací pytel. Nebo nějakýho panáka. Koupím si to, koupím si rukavice a budu boxovat, boxovat, boxovat, boxovat až se únavou složím na zem a budu tam jen tak vyčerpaně ležet, znavena boxováním, znavena životem, znavena vším... 

Potřebuju kafe.
Potřebuju psychiatra.
Potřebuju prášky.
Nemám nic.
Snad jen to kafe. 
A samu sebe.
Což není nijak zvlášť potěšující.


Teď mě napadla jedna zvláště zneklidňující myšlenka. Chtěla bych být na svým vlastním pohřbu. Chtěla bych tam být. Koukat se na ty lidi, dívat se - budou plakat? smát se? mlčet? Bude tam ta smutná nálada, jaká na pohřbech bývá? To nevím. Ale chtěla bych tam být, abych se mohla rozběhnout k sobě samé - v té ubohé rakvi, koupnout do sebe, vrazit si jednu a seřvat samu sebe za to, že jsem vedla tak ubohý život. Jelikož já určitě opravdu ubohý život. O tom není pochyb. 

Asi se mnou vážně není něco v pořádku.
Zneklidňující informace. 
Ubohý život.

Nad sebe samou,
já kroutím hlavou. 
Od teď už jen samé optimistické řeči.
podpis

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Nika Caesaris Nika Caesaris | Web | 21. november 2010 at 23:39 | React

Holka, ty se dej dokupy. Já vím, ono se to hezky řekne, hůř udělá. Taky jsem byla v blbým stavu. V extrémně blbým stavu. V takovým, že nepomáhaly sklidňující prášky, psychologové ani pokusy o sebevraždu, nic. Ne špatný pocity, ale nulový. A ty jsou snad ty nejhorší, když máš v hlavě jenom prázdno, nevyznáš se sama v sobě  prakticky nevíš, co udělat za pohyb, aby zase nebyl špatně. Ale netušíš, co je špatně. Ale už je to dávno, co jsem tohle prožívala, skončilo to před víc jak rokem po patnácti letech. A věř mi, že ten recept na optimistický a šťastný život plný elánu a dobrýho naložení existuje. Buďto na něj přijdeš sama, nebo ti ho někdo vyloží a pomůže podle něj jet na plný obrátky tak, abys už nebyla nešťastná. Já si ho tenkrát sestrojila sama a nemůžu si na svůj život stěžovat, i když jizvičky vždycky zůstanou a občas se projeví. Je dřina se dát dokupy a stojí to moc emocí a nářku, ale ten výsledek stojí za to. To jsem se zas rozepsala, už radši mizím. >_<

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement