You lost me...

3. october 2010 at 20:28 | Fou |  Jednorázovky
lost


Přišly na mě chmury. Při písničce You lost me, od Christiny Aquilery. Chmurné čtení přeji. (Stejně to stojí za prd!)
Fou


   Bylo to dávno, vzpomínáš? Na ta léta, kdy byl svět jen v růžových barvách, kdy neexistovalo nic víc, než jen zábava, jídlo a spaní, a kdy se každý tvářil, že tě má rád. Začátky našich životů, pamatuješ?
   Tys seděla na pískovišti, držela jsi v ruce růžovou bábovku a říkalas ostatním, co mají dělat. A já tam tak stál, opřený o strom a porozoval tvojí rozzářenou tvářičku, jak se usmívá a pak i dokonce směje. A u srdce jsem měl tak krásnej, bláznivej pocit.
   Je to dávno. Nevzpomínám si na všechny podrobnosti, holčičko. Ale vím, že jsi se smála, v jednu chvíli. A hned na to - v tu druhou chvíli - byla tvoje tvář zkřivená vztekem a smutkem. Křičela jsi, plakala - po tvářích ti tekly slzy. Odhodila jsi bábovičky, vztekle jsi hodila po ostatních písek a otočila jsi se, šla jsi pryč.
   A já tě celou tu dobu pozoroval a měl u srdce tak báječný a přitom zvláštní
pocit.
   Svítilo slunce. Bylo léto, ptáci zpívali, včelky poletovaly, všude to kypělo životem a ty jsi šla. Po ušlapané cestičce od pískoviště parkem dál, pryč od těch dětí, které tě naštvaly. Brblala sis něco, po tvářích ti pořád tekly slzy a vztekle jsi kopala do šišek, které na té vyšlapané cestě ležely.
   Díval jsem se na tebe, šel jsem za tebou a říkal si, že jsi to nejlepší, co tě mohlo potkat.
Zabočila jsi k řece. Naklonila ses, dívala jsi se, jak teče voda, hmátla jsi po ní rukou. Opět jsi se smála, stříkala jsi vodu okolo sebe a opět sis pro sebe něco brblala.
   A já se na tebe pořád díval, ukrytý ve stínu stromu a s úsměvem na rtech, jelikož když se směješ ty, musím se smát i já, víš…
   Zapomněl jsem. Ten rok byla voda studená, to si pamatuju. A taky si pamatuju i na to, že proud té řeky, ke které jsi došla, k té menší řece, u které sis hrála, že ten zatracený proud byl silný, silnější než by měl být.
   A taky to, že zem u potoků, řek a podobných nesmyslů byla nestabilnější než dřív.
   Spadla jsi, víš.V jednu chvíli jsi stála na břehu, smála ses a stříkala vodu okolo sebe, vypadala jsi jak víla a v té druhé… jsi tam nebyla. A tvoje barevné, růžové šatičky, ty byly jediné, které jsem mohl v záplavě vlny poznat.
   Běžel jsem. Tak strašně rychle, jak jen jsem dokázal. Běžel jsem a křičel, řval jsem a v duchu prosil Boha, ať mi tohle nedělá. Skočil jsem do té zatracen řeky, skočil jsem a snažil jsem se najít tvoje růžové šaty, snažil jsem se najít tebe, někde tam… ve vodě.
   Voda byla studená, proud silnější než obvykle. Uklouzl jsem a spadl. Hned na to se ovšem zase zvedl a hledal… Hledal jsem tě, má holčičko. Jenomže nikdy nebyly tvoje růžové šaty, nikde jsi nebyla…
   A já tam stál, ve vodě, mokrý, do nohou mi stoupal chlad a křeč. Stál jsem tam, ve stínu stromů a marně se rozhlížel okolo sebe a volal tě. Marně jsem hledal tvoje růžové šatičky… marně jsem hledal tebe…

   Teď tu stojím. Opět ve stínu stromů. Černý kabát, černé sako, černý klobouk… Dokonce i slunce nesvítí. Schovalo se za mraky, je ticho… Už není jaro. Nastal podzim. Lidí se zbarvilo do různých barev a v záplavách padá ze stromů. Vždycky jsi měla ráda pozdim…
   A já tu stojím, u řeky, která má silnější proud a nestabilní břeh a dívám se na malý, mramorový náhrobek.
   A v srdci mám tak zatraceně prázdno… tak zatraceně prázdno…
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement