And then one day she just went bananas.

30. october 2010 at 23:33 | Fou |  Útržky života
http://tsubasa-mine.deviantart.com/

Zažila jsem dva dny s těma nejlepšíma lidma, které jsem zatím potkala. Dva dny jsem mohla ignorovat všechny do očí bijící skutečnosti, na dva dny mi bylo dovoleno zapomenout a pouze si užívat. Dva dny jsem prostě mohla zapomenout, nedělat ukvapená závěry, nedělat nic a prostě jen plout s davem. A návrat do té zatracené reality je otřesně krutý.


Vše oblíbená pisatelka zažila úžasnou oslavu - společnou oslavu - narozenin, kde si mohla v klidu sednout na gauč a otravovat všechny svými egocentrickými žvásty. Náramně se jí přitom ulevilo a vůbec jí nevadilo, že jí nikdo neposlouchal, jelikož většina prohlášení, které vydala, stejně nedávala smysl. Ale bylo jí bájo a super a všechno, takže jí bylo všechno jedno.
Ovšem druhý den to bylo horší.
Hlavně ráno.
Nechtějte nikdy po vaší úžasné autorce, aby vstávala před šestou. Je kvůli tomu schopná zabíjet, ječet, škrábat a bůh ví co ještě. Rozumíte?

Dobře, dost... Je divný psát o sobě jako o ní, jelikož je to strašně neosobní. Což u osoby, jako jsem já, je nepříjemný pocit. Musí jít totiž poznat z mých duchapřítomných žvástů, co všechno jsem protrpěla, prostě to musíte všechno cítit, protrpět se mnou, řvát, křičet a křičet a křičet a...

... je naprosto jasné, že ještě zcela nejsem v pohodě. Člověk by opravdu nikdy neřekl, že návrat do reality je tak hnusný a realistický. Jednu chvíli jste prostě naprosto v pohodě, o nikoho se nezajímáte, na všechny kašlete a žijete jenom tím jedním okamžikem a v d té druhé chvíli se ozve realita a váš se je u konce. Fakt je ten, že když jsem se druhý den opět vrátila do reality a první slova, která jsem slyšela od svého otce: "ještě pořád cítím ty cigarety, co jste tam hulili", nebyla moc povzbudivá, měla jsem chuť křičet a kopat a seřvat toho namyšleného člověka za to, že nevěří své dceři, která se snažila a dodržela to, co si sama slíbila. 

No, samozřejmě - po jeho slovech to už jelo z kopce dolů. Ze svého vysněného obláčku jsem klesala dolů a dolů a dolů a teď tu ležím na zemi, realita na mě hnusně dotírá a já mám opět chuť křičet! Kruci, copak jsem neříkala, že lidi jsou svině a nikomu nevěř? Tak proč vždycky, když si tahle slova ověřím, mám pocit, že jsem dostala ránou rovnou do srdce??? 


Hm-m, zkoušela jsem tu slavnou metodu - já osobně tomu říkám "nalhávání sama sobě", jinak se jedná o povzbudivé řeči - takže místo "jsem tlustá" si říkáte "já zvládnu zhubnout" a podobné žvásty. Zkoušela jsem si tedy místo "lidi jsou svině" říkat "lidi jsou milá prasátka" a vůbec to nezabralo. Což mě dohnalo k smíchu a k pláči zároveň. A taky k rozhodnutí, že už si zřejmě nebudu kupovat žádný časopisy (i když Cosmopolitan... ach), jelikož tam jsem samé nicneříkající žvásty, které vám stejně nepomůžou.

Připadá mi, že jsem zavřená někde v kleci, vystavená na obdiv a všichni okolo mě procházejí, nikdo se nezastaví, přesto mám pořád v hlavě dotěrné myšlenky a hlasy "jé, koukni, to je ona…". Smůla je taková, že šílená ještě nejsem. Ještě ne. Ale snažím se snížit pravděpodobnost, že v budoucnosti budu tím, že když na mě přijde tohle to období - což je fakt zvláštní, jelikož mám pocit, že zažívám jenom tohle období - tak si vždycky řeknu "a co ty děti v Africe?! Ony si mají stěžovat, ne ty!" Dříve to fungovalo, vážně. Řekla jsem si, že je to krutá realita, utřela nos a snažila se jít dál. Když si to řeknu teď… ne, já už si ani tohle neříkám. UŽ ANI NEMYSLÍM NA TY UBOHÝ DĚTI V AFRICE!

Takže bych se měla stydět. Strašně moc, hodně, úplně maximálně.
Jsi hnusák, Fou.
Myslíš jen na sebe a sebe a sebe.
Egocentristo!
Skončíš sama, někde pod mostem!
Zaslouží si to!

Jooo, je to tak, vyžívám se v pesimismu a bůh ví v čem ještě.
Mám v plánu s tím skoncovat.
Někdy...
... příště! 

Vaše chmurně naladěná
podpis




A to máme zítra ty... zhulený dušičky, sakra!
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement