A vy jste si mysleli, že Ježíšek neexistuje!

2. october 2010 at 16:51 | Fou |  Útržky života


Titulek článku byl napsán z náhlého popudu okolo Vánoc a na blížící se různé katastrofy. Takže za tím nemusíte hledat složité... tajné kódy, nebo něco takového. Je to naprosto nesmyslný titulek, který vlastně vůbec nic nevyjadřuje, ale já... jsem já!


Dámy a pánové, máme říjen! Víte, co to znamená? No, já si to celkově uvědomila až dneska, jelikož to moje mysl ještě nestačila všechno schlamstnout a vstřebat. Ale realita je taková, že jsme přežili! Dámy a pánové, žijeme! Je říjen a my jsme přežili ono osudné září! Což znamená, že máme zatraceně velké štěstí a  že škola se vrátí s tvrdou odplatou tenhle měsíc.  Což už tak hezké není... Takže - do zbroje! A útok!!!

Víte, vlastně ten titulek dává takový... nesmyslný smysl. Pokud víte, co tím myslím (jakože ne). Sestra totiž začala bláznit. Vytáhla papír, vytáhla tužku a... - panebože! - začala dělat seznam s tím, co nám všem koupí k Vánocům. Nedbaje na moje sarkastické poznámky o tom, že Vánoce jsou... daleko, psal a psala a snažila se vymyslet, co nám koupí k Vánocům... Víte, šlo jí to špatně. Moje mladší sestra totiž ve většině případů nepřemýšlí, ale když samozřejmě jednou za čas zapřemýšlí, má to grády. A tyhle ty její "přemýšlecí chvíle" jsou nejvíce asi tak před Vánocemi, kdy s ní není kloudná řeč.  Každopádně, pak každému z naší rodiny dala do ruky tužku a papír s tím, že jí máme napsat, co si jakože přejeme. Samozřejmě, nezklamala jsem a velkým tiskacím písmem jsem napsala, že chci notes a pak jí to opět vrátila. O pět minut později přišla moje sestra zpátky s tím, že notes mi teda v žádném případě kupovat nebude... Pak jsem se tedy po neskutečně dlouhé hádce snížila k tomu, že jsem k tomu dopsala čokoládovej. Takže pravděpodobně budu mít pod vánočním stromkem čkololádový notes. Juchůůůůůůů!
Má sestra je celkově taková divná. nedávno si udělala takové papírové pokladničky - asi čtyři - a na každou z nich něco napsala. Co mi utkvělo v paměti, tak byly tyto názvy: Na dům, na skútr, na dárky, na ostatní... K tomu pak byly dodány dokonce i sumy, které zřejmě chtěla sestra našetřit. K pokladničce s domem bylo dopsáno tři sta tisíc - po mém upozornění nato, že tak málo žádný dům jen tak nekoupí (a ani nepostaví) byla suma pozměněna na tři milóny (představte si člověka, který si myslí, že žije ve světě, kdy rodinné domy stojí pouze tři sta tisíc…). U skútru bylo sto tisíc, na ostatní asi padesát a na dárky asi tak pět set - ha ha.
 Celkově to byla strašná prča. Moje sestra mě zřejmě nikdy nepřestane fascinovat... No, je jí jedenáct, žije ve svém panenkovském světě a má strašnou radost z toho, že jí naši dovolili sedět ve předu... Naprosto fascinující... Já si například nevzpomínám, že jsem někdy - tedy v jedenácti letech - byla taková jako ona. Já jsem už v jejích letech z takového dětského světa vypadla... Ovšem to zřejmě není jistý, jelikož mé nejistější a nejjasnější vzpomínky jsou z dnešního rána a jen stěží si vybavím například minulý školní rok, že... Achich ach...

Zřejmě mají všichni na spěch. Tatin přijel v pátek domů a naprosto nesmyslně zavedl řeč na moje, prý "blížící" se narozeniny. Mám je až v listopadu, prosím. Opravdu nevím, co všichni blázní. Ale on najednou začal řešit to, jestli udělám oslavu, co ho to bude stát, co si bude přát k narozkám... No, prostě věci, které by se měli řešit asi tak týden před narozeninama a ne měsíc předem.... Mám silný pocit, že všichni někam spěchají... A taky mám chuť křiknout STOP, rozpřáhnout ruce, všechny zastavit a chvilku si oddechnout...
Jenomže... někdo tak skvělej to udělal tak, že nikdy nestane to, co si přejete a taky to, že se svět nedá zastavit... Takže zřejmě dál budu stát mezi spěchajícími lidmi, koukat na ně a z celého srdce si přát, aby se zastavili, chvíli počkali... a možná si se mnou i popovídali, neboť samota je hnusná věc...

Ach, opět jsem se jaksi rozpovídala. Vážně nevím, jestli někoho baví číst tyhle ti divné, dlouhé a nic neříkající články. Ale jestli to někoho baví, tak je to jeho věc, že...
Takže pro dnešek zřejmě končím... Možná se tu ještě objevím a o něčem se rozpovídám, ale možná taky ne, jelikož škola mne nutí, abych udělala ze svého volna čas na učení. Což je od ní samozřejmě pěkně hnusné...

Vaše Fou!
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement