Dlouhý pochod - Richard Bachman (Stephen King)

2. september 2010 at 21:28 | Fou |  Books
dlouhá cesta

Včera jsem náhodou narazila na jednu knihu, Dlouhý pochod se jmenovala, a přestože mám na skladě hodně knih, které bych měla přečíst, učarovala mi a já neodolala. Dnes... dneska můžu říct, že toho nelituju, jelikož ta kniha opravdu stojí za přečtení!


Dlouhý pochod - tak se jmenuje nová soutěž pro čím dál otrlejší a náročnější diváky i soutěžící. Sto mladých chlapců se dobrovolně rozhodlo postavit se na start a vydat se společně na "Dlouhý pochod". Soutěž má prostá pravidla: nikdo se nesmí odchýlit z vytyčené trasy a nikdo se nesmí zastavit ani zpomalit chůzi pod určitou rychlost, jinak dostane napomenutí. Tři napomenutí totiž znamenají definitivní konec v soutěži. Nezáleží na tok, kdo jde nejrychleji nebo dojde nejdál, Dlouhý pochod přežije jen jeden z nich…

Už i anotace zavání něčím zvláštním. Dlouhý pochod? Podle mě neotřepaný nápad, který už sám o sobě stojí za zmínku. Sto chlapců, kteří se snaží získat velkou Cenu? Proč ne? Tři napomenutí a konec? Nesmíte se zastavit, jinak vás zabijí... Dámy a pánové, mohu vám představit knihu, která mne naprosto okouzlila.

"Je v pravidlech nějaký ustanovení ohledně zásahu božího?"
McVries se nad tím zamyslel. "Ne, myslím, že ne." Začal si zapínat bundu.
"Co se stane, když nás zasáhne blesk?"
McVries zaklonil hlavu a zachechtal se. "Budeme tuhý!"

Na začátku knihy se setkáváme s šestnáctiletým mladíkem, Raymondem Garratym, klukem, který se do "soutěže" přihlásil, a který je vlastně hlavní hrdina celé knihy. Vše začíná jednoho květnového dne, kdy se na start "závodu-soutěže"-Dlouhého pochodu postaví stovka mladých kluků, lačnící po vítězství. A nikdo z vlastně tak ani neví, že za kopci je čeká jistá smrt. 
Celý děj se pak odehrává okolo Garratyho, jeho pochodu a "kamarádů", kteří stejně jako on, si jdou za svým. A přestože tohle nezní zrovna moc lákavě, mohu vás ujistit o opaku, jelikož i v tomhle případě se Stephen King ukázal, jako naprostý génius.
Po celou knihu se držíme Raye, prožíváme s ním bolest, dokonce i hysterický záchvat smíchu, který ho málem připraví o život, stejně jako křeč v noze, při které měl jen dvě vteřiny do smrti. Třikrát tě varují, třikrát se můžeš sebrat, ale pokud ne, zastřelí tě.
Onen zhoubný konec v téhle té hře. Nikdo z mladíků zřejmě nečekal, že se z nich stanou zvířata prchající před puškami. Zastavíš se, zemřeš. Spadneš, zemřeš. Pokud chceš přežít, musíš se co nejdéle udržet na nohou a přežít všechny ostatní. Podaří se ti to? Pak ti splní všechna tvá přání - to je velká Cena, konec, to, pro co se všichni zúčastnili této soutěže.
Přestože zápletka nezní nijak zvlášť zajímavě, celé je to vlastně jenom o chůzi a o boji o přežití - no Bóže! - tenhle příběh má hloubku. Prožíváme s Rayem onu cestu za Cenou. Prožíváme s ním rozhovory mezi ostatními kluky, kteří se často baví o tom, proč do tohohle vlastně šli, když je zde čeká jistá smrt. Prožíváme tady utrpení kluků, kteří si mysleli, že to zvládnou, přesto pak i jejich mozek skončil rozprsknutý na silnici. Vžíváme se do postav a v určité míře s nimi někdy i soucítíme.

Jestliže vám je jasné, že to Ray, jako hlavní postava musí vyhrát, jelikož by bylo přece hnusné - zvrhlé - zabít ho, jelikož on je hlavní postava příběhu, pak máte částečně pravdu. Osobně bych řekla, že konec Dlouhého pochodu nechal King otevřený. Nebo obestřený tajemstvím, které se zřejmě jen tak nedozvíme. Garraty zřejmě opravdu skončil jako poslední a Major - pro Raye dříve Bůh, který se později proměnil ve hnusnou zrůdu - na něj na konci "závodu", kdy skončil poslední Garratův protivník, čekal na jeho přání. Na jakékoliv přání. A v tu chvíli zřejmě Garraty pochopil, co za přání to je...

V džípu stál Major. Nehybně salutoval. Připravený splnit první přání, každé přání, jakékoli přání, přání smrti. To byla Cena.

Podle všeho to Ray nakonec vyhrál, ale přesto nešel k Majorovi, nešel si říct o své přání. Šel za temnou postavou, která na něj kývala, ať jde za ním... a Ray, přes veškeré vyčerpání šel dál, jelikož toho měl ještě tolik před sebou. Celá kniha končím tím, že se Ray sebral sílu a rozběhl se ve chvíli, kdy mu na rameno opět dopadla ruka.

 A když se ho ruka dotkla na rameni znovu, bůhvíodkud sebral sílu k běhu.

Já osobně se můžu hádat, jak to nakonec s Garratym dopadlo. Byla ta temná postava snad smrt? Zemřel i Garraty? Nebo to byl někdo jiný? Zbláznil se snad? King překvapil i v tomhle, ale přesto to knize neubírá na kráse. 
Ukazuje to částečně lidskou pýchu, zlost, lásku, řekla bych, částečný pohled na lidskou psychiku a odvahu, jelikož s přibývajícími mílemi se nemění pouze tělesná schránka soutěžících, ale i oni sami.  Vyčerpání, strach a nohy pořád jdou, jdou, jdou...
Tato kniha je vlastně dokonalou ukázkou zvrácené soutěže a detaily, jimiž se Bachman-King zabývá, rohlíkem-opilí rodiče, fanatičtí diváci, kteří skandují pokaždé, když na cestu dopadnou kapky krve, prahnoucí po ní. Zvrácený Major, kterému je to zřejmě všechno jedno a pak Garraty, toužící přes veškeré své odhodlaní, na konci závodu po smrti.

"Kdyby ses mohl vrátit na začátek ... kdybys věděl, že se dostaneš až takhle daleko a budeš pořád na nohou ... šel bys do toho?"
McVries spustil ruce a otočil se ke Garratymu. "Děláš si srandu? Děláš, viď?"
"Ne, myslím to vážně."
"Rayi, znovu už bych do toho nešel, ani kdyby mi Major držel pistoli u prdele. Je to úplná sebevražda, jen s tím rozdílem, že normální sebevražda je rychlejší."


King opět ukázal, že v jeho moci je prakticky cokoliv. I jednoduché se stává složitým...

"Myslel jsem, že si třeba budeš přát kamarády," řekl Garraty smutně. Projel jím omamný pocit triumfu, dusivý a okouzlující.
"Kamarády?"
"Protože žádný nemáš," vysvětlil Garraty lítostivě. "My už bysme tě všichni rádi viděli oddělanýho. Nikomu nebudeš chybět, Gary. Až se ti mozek rozstříkne po silnici, možná za tebou přijdu a plivnu ti do něj. Jo, možná to udělám. Možná to uděláme všichni." Bylo to šílené, šílené, jako by mu celá hlava stoupala do nebe, přesně ten samý pocit, jako když Jimmyho praštil tou hlavní vzduchovky, krev… Jimmyho křik… celá hlava se mu rozpálila tou barbarskou, primitivní spravedlností.
"Nesmíš mě nenávidět," zakňoural Barkovitch, "proč mě nenávidíš? Já nechci umřít o nic víc než ty. Co po mně chceš? Chceš, abych toho litoval? Tak já toho lituju! Já… já…"
"Všichni ti plivneme na mozek," opakoval Garraty nesmyslně. 

Co mohu říct nakonec? Prakticky nic. Kniha mne naprosto uchvátila a ještě hodně dlouho zůstane ležet v mé mysli s úvahami, co se nakonec stalo s Rayem, jak nakonec dopadl. Každopádně, pokud ještě někdo najde odvahu si po mém krkolomném "kritickém článku" přečíst Dlouhý pochod, mohu ho jenom doporučit.

Jestli se vám to zdá chaotický,
máte pravdu,
je to chaotický (myslím můj článek).
Fou...
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Kate Kate | Web | 3. september 2010 at 13:58 | React

ty jsi mě tak nalákala, že bych si to nejradši hned přečetla!! :D:)

2 Bubu Bubu | Web | 3. september 2010 at 15:24 | React

[1]:: Vážně? :-D Po tom, co jsem si to po sobě přečetla, to vypadalo dosti chaoticky. :-D Ovšem pokud tě to na onu knihu nalákalo, tak na tom nejsem až moc špatně! :D Každopádně ji ještě jednou doporučuji, je to hodně zajímavá kniha...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement