Vstala jsem brzo...

30. august 2010 at 11:00 | Fou |  Neexistující slova.
vstávat

Ano, bude jedenáct, ale tentokrát jsem opravdu vstala brzo (v deset). Jelikož dneska je pondělí, zítra úterý a pak je středa. A všichni lidi, kteří jsou ještě školou povinní, vědí, že ve středu se jde opět do toho institutu. Myslím... do školy. A ti, kteří ve škole zrovna nevynikají, nebo spíše to tam nenávidí, jsou teď na pokraji depky a musí se pomalu snažit opět se vžít do toho denního režimu, kdy budou vstávat někdy okolo šesti, pak budou cca do tří sedět ve škole, do šesti se pak učit a zbytek dne se snažit přežít jakýmkoliv způsobem. Tomuhle se říká konec prázdnin...


Jsem přehnaný tragéd. Dělám z toho vědu, ale když jsem celý prázdniny nic nedělala, seděla, čučela, no... dělala strááášně moc věcí, nedokážu si teď představit návrat do školních lavic. Je to deprimující. Jelikož teď, místo abych většinu dne například strávila posedáváním u počítače na strašně moc pohodlné židli, budu trávit většinu dne na strašně nepohodlné židli ve škole. Asi si přinesu do školy svoji vlastní pohodlnou židli. A nebo podám stížnost na to, aby se pořídili nějaké pohodlné židle. A nebo vůbec nepůjdu do školy, což je to nejlepší řešení za všech, bohužel se ovšem nedá splnit. Achich ach.
Možná to nepřežiju. Asi si něco udělám, třeba zlomím nohu, ať to trochu oddálím, nebo tak něco. Ale ze zkušenosti stejně vím, že se mi to nepodaří. Prostě to vím. Ani když si ruku namáčíte strášně moc dlouho v nějakým smradlavým octu a pak s ní třísknete a čekáte, že vám ta kost rupne. Ze zkušenosti můžu říct, že nerupne. Akorát vám bude smrdět ruka. Hnusně smrdět. A nebo kdy máš prsty skrčené nějakých pár hodin a pak si je rychle narovnáte. Taky to nepomůže. Sice to bude chvíli bolet, možná to bude i křupat, ale ta zatracená kost bude vcelku.
Asi vážně budu muset jít do školy. Budu to muset přežít. Budu trpět. Budou mě mučit. Určitě to nepřežiju. A když jo, budu mít šrámy na duši, nebo se ze mě stane cvok, houpat se ze předu dozadu a mumlat si něco o tom, že už si jdou pro nás, apokalypsa se blíží!, zachraň se kdo můžeš! 
Asi už mi vážně hráblo. A nebo se moje podvědomí vzbouřilo a mučí mě. Je skoro téměř jasné, že tento rok nepřežiju. A to jsem si řekla, že za svoje působení na gymnáziu bych to konečně mohla dotáhnout na vízu jen na jedničky a dvojky. Nevím, jestli se mi to vůbec podaří, když mám strach už jen ze slova škola. Vážně to se mnou nevypadá dobře... Potřebuju psychiatra. Ne, potřebuju kafe... Potřebuju klid. Potřebuju něco, co nemá něco společného se školou... Což je těžký, jelikož se slovo škola objevu všude okolo mne. Huh... jde to se mnou z kopce, je to jistý...

Vstala jsem brzo, s dobrou náladou, která se pomalu mění v hrůzu. Pane Bože, Pane Bože, Pane Bože... UŽ JEN DVA DNY! (Počítám i dnešek) Takže... všeobecná panika může začít. Vítejte v pekle. Muhuhehehehé! 
Vážně mi není dobře.
Neposlouchejte mě.
Jasný?
Neposlouchat!
Sbohem!
Umírejte v klidu!
Hodně štěstí!
Určitě zemřu.
A vy taky.
Takže vážně - čau!
Všimli jste si, jak často jsem používala slovo asi? 
Ne, dobrý.
Mlčím.
Sbohem! 

Fou
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 DomiQe con Italia* DomiQe con Italia* | Web | 1. september 2010 at 12:31 | React

Já taky nejsi sama =DD

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement