Voices in head...

7. august 2010 at 22:11 | Bubu |  Jednorázovky
Voices
Dalo by se i říct, že jsem se nudila, ale ne. Tohle dílko je ze starých šuplíků a původně mělo být do školy, ale... é, řekla bych, že to nemá hlavu ani patu, ale něco tam snad dává smysl, takže... odvážlivci klidně čtěte...


   Zase je slyšel. Hlasy, ve své hlavě. Slyšel je, jak si povídají a přesto si vlastně nepovídaly. Bylo to volné vykřikování svých názorů do prázdna v jeho hlavě. Každý z nich vždycky vykřikl něco jiného a hned na to jiný hlas řekl něco dalšího, co s tím prvním názorem nemělo vůbec nic společného. Kdyby mohl, okřikl by je všechny a řekl jim ať se přestanou hašteřit a raději mlčí.

Ale neudělal to.

Jednak proto, že věděl, že by jej neposlechly a jednak proto, že ho ty hlasy, z nějakého nepochopitelného důvodu, uklidňovaly. Ovšem i přesto nemohl popřít nepříjemný pocit a časté ježení chloupků na zátylku vždy, když se v jeho hlavě nečekaně ohlásily.

Často taky přemýšlel nad tím, jaký by byl vedl
život bez těch hlasů a často docházel k závěrům, že by za nic nestál. Proto také nemohl přijít na to, jak dokázal žít před tím, než se mu ony hlasy ozvaly. Často se ztrácel ve vzpomínkách, pro něj najednou tak vzdálených a zamlžených, že vlastně a ni nevěděl, jestli to vůbec prožil, a jestli to ve skutečnosti vůbec jeho život je.

Bylo to, jako kdyby se díval na nějaký starý film, u kterého měl pocit, že jej už viděl, ale vždycky, když typoval, co bude následovat dál za scénu, spletl se. Znal ten film a zároveň i neznal. Ale nemohl říct, že by ho to nějak trápilo, jelikož co zjistil, tak život, který před tím žil, nebyl nijak zajímavý. Průměrný studen, který si užíval života.

Teď byl… nedá se říct, že by studoval. Spíše rozjímal, přemýšlel na tím, co bude dál. A léta, kdy si užíval života, jakoby taky pominula. Prodělal svoji osobní změnu, díky těm hlasům a tím se změnilo všechno okolo něj.

Dříve se nemračil, často se smál a okolo koutků úst se mu vždycky utvořily ty malé vějířky vrásek, které mu podle jeho mámy vždy dodávaly na kráse. Teď se nesmál a tak skoro nikdo nemohl obdivovat vrásky, které jeho obličej - místo aby jej zvážněly, nebo tak něco - rozjasnily a ukázaly, že dokáže být i jiný. Teď nedokázal. Často se mračil, mhouřil oči a koutky úst jen málo kdy vyletěly vzhůru. Kdysi oči plné života najednou zmoudřely a člověk by řekl, že snad i zvážněly. Ale to nebylo jediné: jeho zkreslený pohled na svět se také změnil tak, že světlé pastelové barvy zmizely a zbyly jen temné nejasné odstíny, které dávaly jeho pohledu na zasmušilosti.

Jeho proud myšlenek byl přerušen.

Najednou se hlasy začaly stáčet jinam. Už jen tak nevykřikovaly do prázdna v jeho hlavě, teď nabíraly na smyslu a on brzo poznal, že se něco děje, jelikož se mu tohle nikdy nestalo. Často slyšel pokřikovat ony hlasy, bez jediného rozumného tématu, a zvykl si na to, ale jelikož se teď hlasy začaly jednotit, nevěděl, co má dělat. Přepadla ho nepoznaná panika.
Šeptaly a smály se, sem tam padla poznámka typu, že bude překvapen a že se nemá bát, jelikož jako obvykle vycítily jeho rozpoložení.

Olízl si najednou suché rty a čekal, co se bude dít dál. Měl štěstí, že byl v celém bytě sám
- spolunájemníci podle všeho prý právě teď projednávali něco s přáteli na důležitém obědu. Nabízeli mu, ať jde s nimi, ale on odmítl, jelikož mu hlasy řekly, ať to nedělá.

Kdysi ty hlasy neposlouchal, ale dneska, když si po určitých zkušenostech uvědomil, že by je měl poslouchat, jelikož toho skrývají víc, než si myslí, je vždycky poslechl. Samozřejmě to mělo své meze, jelikož si byl jistý, že jestli by mu řekly, ať skočí z okna, neudělal by to. Nebo si to namlouval, ale s jistotou to nevěděl přesně, jelikož ho o to ani jeden z hlasů nikdy nepožádal. A on tajně doufal, že to o to ani nikdy nepožádá.

Projel si rukou svoje husté tmavé vlasy a snažil se zklidnit svoje rychle bušící srdce. Cítil, jak hlasy nabývají na síle, jak se hýbou v jeho hlavě a jak se snaží mu něco říct. Dlouho jim trvalo, než vlastně promluvily, ale když to udělaly ohromilo jej to.

Nikdy je neslyšel mluvit zaráz a teď, když to uslyšel, měl co dělat, aby udržel svoje srdce na místě a dech pořád stejný. Nebyl to příjemný hlas, jak čekal, ale takový ten drsný - takový hlas, který očekáváte od bojovníka, která si toho už hodně prožil. Hrubý, drsný, podrážděný, chraplavý… A slyšet ho ve své hlavě, na docela vysokém stupínku hlasitosti - no, měl opravdu hodně co dělat, aby leknutím nenadskočil a aby si něco neudělal s hlavou.

Pamatoval si dobře na to období, kdy se marně pokoušel vyhnat hlasy z hlavy. Nepovedlo se a k hlasům v jeho hlavě po chvíli přibyly i další a on už se nesnažil ani o jejích vyhánění. Nějakým zvráceným způsobem se staly jeho součástí a on, i když si to nechtěl přiznat, je po čase začal mít rád. Byly něco, jako jeho rádce - jako jeho druhé zvrácené já.

Bene, zašeptal hrozivý hlas v jeho hlavě. Cukl sebou. Nikdy neslyšel svoje jméno, které by bylo vysloveno takovým tónem s tak… snad takovou nenávistí. Ale to nevěděl jistě, jelikož nevěděl, jak by onen hlas v jeho hlavě mluvil, kdyby byl šťastný.
Pokud by někdy šťastný byl.

Bene, zopakoval hlas znovu, aby si upoutal jeho pozornost a rozmetal tak ostatní myšlenky pryč. Ano? Zeptal se opatrně a přikrčil se, jako mládě, které honí zlý vlk a ono se marně snaží najít úkryt tam, kde není. Věděl, že mu to stejně nepomůže. Hlas byl v něm, ne okolo něco.
Bene, oslovil jej hlas. Vzpomeň si, pobídl ho najednou a on se zamračil.

Okolo očí a na čele se mu objevilo pár vrásek, které mu ovšem nedodávaly na kráse tolik, jako vrásky okolo koutků. Hned vypadal o něco starší. Vzpomenout, ale na co? Přemítal, najednou zmatený. Ještě nikdy neslyšel tak divné přání, nebo spíše nějaký úkol či rozkaz, který měl udělat.

Vzpomínat?

Ano, ozval se znovu hlas v jeho hlavě. Vzpomínej… A tentokrát v onom hlase zaslechl jemné pobavení.

V duchu si odfrkl, vědom si toho, že jej stejně slyší. Vzpomeň si, co to je za volovinu?!
 

1 person judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement