One night, endless hours, coffee and NO SLEEP!

18. august 2010 at 10:49 | Fou |  Útržky života
awake

Pokud je nadpis špatně napsaný, je mi to jedno. Angličtinu jsem nikdy nijak nezvládala, stačí mi, že umím říct: "Hello!" Pak jsem naprosto spokojená! Každopádně pokud to mám napsaný dobře, pak jsem na tom zřejmě s angličtinou na dobré cestě... Héééééééé, radši si to nebudu překládat přes google, abych zjistila, co jsem to vymyslela.


Každopádně v češtině by to znamenalo -Jedna noc, nekonečně mnoho hodin, káva a ŽÁDNÝ SPÁNEK! Jo, a ještě by tam měla být něco o tom, že jsem si celou noc pořád dokola přehrávala pět písniček. A někdy k šesté hodině ráno jsem plácla hlavou o klávesnici a konečně, KONEČNĚ usnula… Na půl hodiny, jelikož pak za mnou přišel bratr, jestli bych mu pustila pohádku a dívala se s ním na ni. Pak už jsem neusnula.
Víte... a to ta noc začala vážně hezky. Celý den jsem vlastně běhala okolo bráchy a k večeru se začala dívat na filmy. Do jedenáctý večer jsem měla všechny nově stažené filmy zkouknuté - Prince of Persia, Iron man, Tekken a pak ještě cosi (myslím, že to bylo Mladí v trapu), takže jsem si řekla, že to zabalím. Lehla jsem si a pokoušela se usnout...
No... a pak mě do neskutečný jedný hodiny hryzal pocit, že jsem něco měla udělat, že ještě něco musím udělat. Ležela jsem v posteli a snažila se usnout a přitom jsem pořád měla ten neochvějný pocit. Takže jsem se natáhla pro knihu a četla si cca šest minut.
Fajn, dobrý... dalších dobrých deset minut jsem zírala do tmy a zkoušela usnout s otevřenýma očima, což bohužel tak nešlo. Shiiiiiiiit! Takže jsem si pak v posteli poležela ještě pár minut a pak zamířila k PC, kde jsem tupě přesouvala různý soubory, prohlížela si všechno možný a snažila se něco dělat.
Přitom menším průzkumu jsem taky zjistila, že moje hudba na pevným disku zabírá šest giga (a největší písnička má asi hodinu a půl a je to remix cca 40písní a zabírá 74mega), což je... hm-m... asi ubohý, jelikož poslouchám pořád jiné písničky a k těm starým se skoro nikdy nevracím. A tak jsem na jednu složku se starýma linkinama klikla a chtěla - já BLÁHOVÁ - dát odstranit. Nakonec se to ovšem nepovedlo, jelikož jsem to prostě nedokázala. Takže jsem si řekla, že si ty písničky vypálím a když budu mít chuť, tak si je poslechnu (tou dobou jsem do sebe začala lít kávu, kterou máme vždycky v rodině udělanou pro případ nouze).
Asi pět minut jsem hledala nějaký volný CéDéčko. A když jsem pak našla něco, co by se dalo považovat za CD - dokonce i prázdné CD, ochromil mne pocit, že by se  to CD mohlo ztratit a já bych přišla o svoji cennou hudbu! Takže místo toho, abych si ji vypálila jsem začala stahovat novou, jedna proto, abych zahnala nudu a jednak proto, že jsem nějak usoudila, že moje hudba zabírá strašně málo místa, oproti například filmům (50giga a to mluvím pouze o jednom pevným disku). Filmy mám totiž roztroušené po celým PC, ale v tu chvíli se mu je nechtělo hledat všechny. 
Každopádně někdy okolo půl třetí jsem začala poslouchat Terezu Kerndlovou a její nové  Schody z Nebe (tu noc nově staženou), přičemž mne osvítil skvělý nápad na skvělou jednorázovku! Někdy okolo třetí, kdy jsem psala čtvrtou stránku jsem s tím sekla, řekla že je to pííí******, uložila to pod názvem Nauč ho žít aneb služba pro Smrt (neptejte se, jak jsem na to přišla) a usoudila, že až budu normálně uvažovat, buď to dopíšu, nebo vymažu. Pak jsem začala poslouchat Eminema a začala psát o vodce. Ano, slyšíte dobře. To jsem pak taky uložila a nechala si to na horší časy (tou dobou jsem v sobě měla asi třetí kafe).
Pak jsem strávila pár minut vybíráním nové tapety na plochu a dále pak zíráním na onu plochu s naprosto debilními myšlenkami o tom, že bych potřebovala nový monitor (tenhle je rok starý).
Pak jsem šla zalít svůj kaktus! Zabralo mi to asi tak minutu, ale bylo to naprosto inspirující, takže jsem začala psát nějaký bláboly o kaktusu, který jsem nakonec vymazala a snažila se napsat něco jako... báseň? Píseň? Jelikož jsem právě v tuto dobu zažila neochvějný pocit, že umím právě básnit. 

Kolo života točí se, točí,
nesejde z mysli, nesejde z očí.
Kolo života točí se dál,
najde se někdo, kdo by se bál?
Házej si kameny, křič si jak chceš,
kolo života jen tak nezasáhneš.
Můžeš být princezna, anebo král,
kolo života točí se dál.
Můžeš být loupežník, možná i pes,
kolo života jen tak neoklameš...

Tohle vzniklo někdy mezi třetí a čtvrtou.

Na zemi ležel nůž
V krbu plápolal plamen,
A onen záhadný muž,
Odešel zadem.

Tohle je něco, jako první sloka k písni, kterou jsem téže naspala tuhle noc.

 A já vám povídám,
Mám doma ptáka,
Co sedí na okapě,
A věčně jenom kdáká.


Jednoho dne z rána,
Opět zcela nečekaně,
Ozvala se rána,
Já jen zaklel: ježišmane!

Můj pták teď klesá ke dnu,
Nekdáká, nesedá na opaku.
Žena složila brokovnici,
Upřímně si oddechla,
Mrcha jedna blonďatá,
Zastřelila mi ptáka!

Hm-m, tohle taky měla být písnička, o ptáku - kdyby jste si toho nevšimli. Ale samozřejmě se to v žádném případě nerýmuje, takže je to naprosto v pořádku. Hm-m, hned po tomto psacím záchvatu jsem se pustila do překládání nějakých knížek, čehož jsem nechala prakticky v zápětí a opět jen zírala na monitor. Pak jsem opět v dalších záchvatu šmejdění ve složkách počítače začala otevírat všechno, co jsem kdy napsala a někdy okolo páté - asi - jsem se začala hystericky smát nad tím, co jsem napsala (viz dole).

Když vrazili dovnitř, nastalo všude okolo ticho. Všechny pohledy se upřely na ně a nikdo se jednu dlouhou chvíli neodhodlal přijít k těm třem stejně oblečeným a na první pohled krásným mladíkům. Nakonec se odhodlal chlapík za pultem recepce.
"Přejete si, pánové?"
Ten největší a nejmohutnější z nich se usmál. "Jasně, jsem Baltazar, tohle je Melichar a ten, co má tak strašně ublížený pohled je Kašpar, kde tu najdem Mojžíše?"
Hned na to ho uhodil hnědovlasý mladík vedle něj do žeber. "Když už, tak Ježíše, blbečku!" osobnil se na něj a pak svoji pozornost otočil zpátky k muži za pultem.
"Neposlouchejte ho, ve skutečnosti jsme superhrdinové. Já jsem Superman, tohle vedle je Spiderman a ten, co se tváří tak ublíženě je ve skutečnosti Kočičí žena. Hledáme tu ty zlý…"

Měla to být zřejmě parodie na Stmívání, kdy bych je všechny zesměšnila, ale když si to teď představím, je to otřesný a navíc to na ně nesedí. A navíc mi parodie nikdy nešly. A taky začínám Stmívání nenávidět. Musím to vymazat…
No... pak jsem se mezi pátou a šestou (pátý hrnek kafe) snažila dělat další užitečné věci, kterých jsem po chvíli nechala a užírala se nudou. Neměla jsem co dělat, opět jsem jenom zírala na monitor, což mě pak zřejmě nějak ukolébalo a okolo oné šesté hodiny raní jsem na půl hodiny usnula. Huráááááááááá! Pak samozřejmě přišel brácha a sladkým snům bylo konec. Každopádně teď piju svůj osmí hrnek kafe (začínám mít pocit, že bez toho nemůžu žít) a modlím se, abych vydržela být vzhůru alespoň do osmi. Bůh mi pomáhej! (i když na tom zřejmě nejsem tak špatně, když dokážu napsat tak dlouhej článek. Jooooo, jsem borec!)
Jinak oných osudných pět písniček co jsem poslouchala - Eminem - Lose yourself, Eminem feat. Rihanna - Love the way you lie, Tereza Kerndlová - Schody z Nebe, Szidi Tobias -  Z Plnejch Plic, Sick Puppies - You're going down a snad někdy k ránu jsem začala přehrávat i All Ends - Apologize, myslím... No, každopádně kdyby to někoho zajímalo. Teď jdu spát... ne, sakra, uvařit si další zásobu kafe. 
Hezký den!

Všimli jste si, že jsem se hodně opakovala ve slovech každopádně, někdy a v dalších? Brrrr.
MILUJU probdělé noci! Miluju počítač! Bůh žehnej kávě! Amen!



 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement